Seděla jsem na tvrdé židli uprostřed malé místnosti, ve které blikalo hrůzostrašně světlo. Místnost nebyla moc velká, přesto na mě působila obrovsky. Při vchodu do místnosti byla prosklená kancelář, ze které se na nás dívala, pěkně naštvaně, postarší paní v modrém policistickém obleku a na hrudi se jí vyjímal odznak. Řada odznaků.
"Jéžiš..." zabrblal kluk vedle mě.
"Můžeš za to ty!" zasyčela jsem mu do ucha. Seděl na židli vedle mě. Hodil po mně nakvašeným pohledem. Posunula jsem se k němu co nejblíž, abych dodala svým slovům hrozivý podtext:
"Už mě to tady štve! Jak dlouho tu trčíme? No? Jestli se na mě budou rodiče zlobit, zabiju tě, vykostím tě a stáhnu z kůže!" řekla jsem hrozivě, můj hlas zněl jako plechovka.
Jeho modré oči ožily, zalesklo se v nich, chytil mě za ramena a odtáhl od sebe.
"Promiň, to bys na mě nejprve musela dosáhnout, skrčku... A navíc si za to můžeš sama. Neměla jsi vůbec chodit. A už vůbec ne bez dovolení, jen tak na vlastní pěst. A když jsi mě zatáhla do té kašny, byl to vrchol. Takže to já TEBE zabiju, vykostím a stáhnu z kůže. Mimochodem jsme tu jen půl hodiny." zapažil, dal nohu přes nohu a odvrátil se ode mě.
Pohlédla jsem znovu na paní v kanceláři. Pořád se na nás mračila.
"Andromedo!" ozval se místností hlas prosycený zoufalstvím a vztekem. Otočila jsem se na maminku. Vlasy měla všude kolem, zbrkle si je odhazovala a mířila ke mně. V očích strach. Za ní se vyřítil tatínek. Ten se tvářil přísně. Věděla jsem, že z toho vybruslím jen tehdy, když se budu chovat slušně a pokorně-to byl můj plán. Ovšem byl tu jeden problém. Problém, který měl jméno Chase.
"Zdravíčko, rodinko! To je krasný den, co? Pařilo sluníčko, tak vaše dcera navrhla, že bychom si mohli skočit do vody a trošku se ochladit. Bohužel tam byla jen kašna.... A dál ten příběh znáte." Chase vstal, přešel k mému tátovi, který se tváři, že brzy vlepí tomu, kdo bude poblíž, chytil ho za ramena a poplácal po zádech.
"Nevím, kdo jste, ale odstupte. Ihned. Nebo zavolám policii." zatvářila se přísně mamka. Hmm, jsme na policii, takže to by nebyl takový problém.
"Chase, že jo? Tak dlouho jsem tě neviděl, hochu! Páni, z tebe vyrostl statný mladík!" zasmál se táta a vrátil Chaseovi poplácání po zádech. Hleděla jsem s otevřenou pusou, neschopná slova.
"Já tebe taky! Co děláte tady v Londýně? Jak dlouho tu budete?" zasmál se Chase. Vrhl na mě úkosný pohled. Tvářil se zamyšleně. Odvrátil hlavu a zase se věnoval mému otci.
"Ale, zítra odjíždíme. Cestujeme a na každém místě jsme vždycky jen na 1 den, než odletíme zase jinam... A co ty tady? Pojď k nám na pokoj, vše nám povíš." táta pustil Chase, obrátil se na mě a mámu.
"Nekoukejte jako vejři a pojďte!" táta s Chasem se vydali k odchodu.
"No to mi ještě vysvětlí... A ty taky!" zabědovala maminka a vydala se taky k odchodu.
xx
"Takže ty jsi v Londýně, protože prostě chceš..." opakoval tatínek v našem pokoji slova, která před chvílí pronesl Chase.
"Tati... Prosím tě, odkud ho znáš?" zeptala jsem se. Maminka seděla na pohovce společně s tatínkem. Chase se rozvaloval v křesle, jako by mu patřilo a já seděla na posteli.
"Ty ho neznáš? Vždyť jste si jako malí hrávali u nás doma." odpověděl mi taťka. A najednou se zasmál, až se za břicho popadal.
"Teď jsem si vzpomněl... Říkávala jsi o něm, že jednou si ho vezmeš a budete mít děti..." smál se tatínek na celé kolo. Zrudla jsem od dekoltu až po uši a hodila pohledem po Chaseovi. Ten se na mě díval vykuleně. Dával si dohromady myšlenky, až mu svitlo.
"Takže... Jéžiš... Ona je moje sestřenice..." zamumlal, když mu to docvaklo.
"Chase je můj bratranec?!" zaječela jsem. Nevím, proč mě to tak dostalo.
"Jo... A má tu stejnou nemoc." prohlásil tatínek, teď vážně. Cože? Jakou nem... Počkat, mu zbývá taky 10 dní? Podívala jsem se opět na Chase. Teď na mě nepůsobil tak nezkrotně, arogantně a sebevědomě. Měl rty sepnuté v úzkou linku, díval se do země. Vzhlédl a střetli jsme se pohledem. V té chvíli se naše duše propojily. Nevím, jak je to možné, že i mu zbývá 10 dní. Nevím, jak je možné, že vůbec jsem na sebe takovou náhodou narazili... Vůbec nic nedávalo smysl. Ale život je jedna velká hádanka. A já teď rozluštila její smysl.
"Ne, Andromedo. Mu zbývá už jen 5 dní..." zašeptal tatínek, oči uslzené.
"Jak..?" zaskřehotala jsem přes knedlík v krku.
"Je to nový druh nemoci, zlatíčko. A vy dva jste jedni z prvních. Za chvíli se rozroste a postihne skoro všechny na téhle planetě. Předpoklad je tak do roka. Neexistuje lék, neexistuje doktor, který by tuto nemoc vyléčil. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, které postihla tato nemoc."
Takže nový díl je opět na světle...
Jenom bych vás chtěla upozornit že jsem trošku změnila děj příběh. Teda spíš jeho kontext. Je to teď trochu takový futuristický román-tím, že se ta záhadná nemoc šíří. Myslím, že teď to bude zajímavější. 💚💚
Kdyžtak tady máte pozměněnou ukázku:
......
"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho."
Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižených touhle chorobou. Vir se usadí v těle a sužuje vás po zbytek vašich dní. 10 Dní, přesněji.
Neexistuje doktor, lék nebo sérum, který dokáže vyléčit tento vir.I když život dívky je u konce, náš příběh teprve začíná.
Dokáže zažít za 10 dní vše, co si přeje? Užije si je naplno, bude se snažit procestovat a zažít toho co nejvíc? A najde pravou lásku?
....
Děkuju za votes, komenty a přečtení, dělá mi to neskutečnou radost!❤❤❤ hlavně vaše komentáře❤prostě je miluju a baví mě je číst pořád a pořád dokola. Děkuju vám❤❤
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
