Pustit písničku pro lepší atmosféru! :)
Kolem mě se ozývalo pípání, pískání a zvuky tlumených hlasů. Měla jsem zavřené oči a nic jsem necítila, snad jenom měkkou látku na svém těle. Nemohla jsem otevřít oči, jako tehdy na cizí svatbě v komůrce, kde jsem omdlela.
„Je mi to líto, ale nyní již nic nezmůžeme." Slyšela jsem hlas nějakého muže z pravé strany.
„A bude v pořádku? Co se stalo, vždyť jí zbývalo ještě pár dní." Tento hlas jsem poznávala, ale nemohla jsem si ho nikam zařadit. Nemohla jsem si vzpomenout, i když jsem odpověď měla na dosah ruky.
„Je nám líto. Nevíme přesně, proč se stalo to, co se stalo. Máme pár teorií, ale nemůžete po nás žádat přesnou odpověď. Jsme rádi, že jsme vůbec přišli na lék. Pochopení celé nemoci bude těžší, i když jsme ji z části pochopili, jinak by se lék nevyvinul-"
„Nezajímá mě vás lék, zajímá mě život Andromedy. A vaše teorie." Hlas z mé levé strany, který jsem matně poznávala, se mírně rozzuřil a já cítila přímo napětí v místnosti.
„Ovšem," podrážděně se ozval hlas z prava, „tedy... Jedna teorie, nejspíše nejpravděpodobnější, je, že Andromeda informací, kterou dostala, začala používat určitou část mozku, kterou dříve nepoužívala. Nebo alespoň ne v takovém množství." Hlas začal pochodovat a já ho chvílemi slyšela zřetelně a chvílemi nepřesně. „Jak víte, každá část mozku ovládá jinou funkci těla, jiný smysl a jiné další části mozku. Taky víte, že praváci mají vyvinutou levou část mozku lépe, než tu pravou. A leváci zase pravou stranu mozku, pravou hemisféru, ovládají lépe." Už jsem se v tom zamotávala, ale jediné, co jsem chtěla vědět, ještě nebylo vyřčeno.
„Když se dozvěděla onu informaci, jenž pro ni musela být otřesná, aktivovala části mozku, které zapříčiňují fyzickou bolest. Mimochodem, ano, všechno je v hlavě. No, každopádně taky aktivovala část mozku, která má co dočinění s virem. Malý mozeček. Stále nevíme, jak to je možné, ale boule se zvětšila a narostla do velikosti člověka s posledním dnem života, poslední stádium viru..." dál jsem už neposlouchala. Můj mozek vypnul a přístroje začaly poplašně hulákat.
xxx
Hlasy se kolem mě střídaly. Ženské, mužské, dětské, hluboké, jemné, chraplavé... některé jsem poznávala, některé ne. Chtěla jsem se probudit, otevřít oči, ale nemohla jsem. Nevěděla jsem, kolik času uběhlo, co jsem dělala ve chvílích, kdy jsem ztratila vědomí. Ale nemohla jsem se přinutit probudit se. Jako kdyby mi něco chybělo. Pomalu jsem z toho začínala šílet.
xxx
Všechno probíhalo pořád dokola, až jednou... jednou jsem uslyšela hlas, jenž tady předtím, co jsem tu ležela, ještě ani jednou nezazněl. Tomuto hlasu, hlubokému, příjemnému, jsem naslouchala a vnímala jeho intonaci, to, co se mi snaží říct.
„Nejsi jen tak něco, jsi všechno." Začal hlas. „Znamenáš pro mě tolik, že to slova nedokážou popsat. Bože, vždyť já ani neměl sílu přijít sem, až po dvou dnech. A víš, co jsem dělal? Díval jsem se na hvězdy, protože mi tě připomínaly. Díval jsem se na ně v noci, kdy jasně zářily a volaly mě jménem domů. Hlas hvězd patřil tobě. A díval jsem se na ně, i když byl den. Sice jsem je neviděl, ale to neznamenalo, že tam nejsou. A když jsem se na hvězdy díval ve dne, měl jsem pocit, že se na ně dívám sám a mám jejich plnou pozornost. Protože kdo by se na ně díval ve dne?" ucítila jsem na ruce cizí dotek, přitom dotek známý. Dotyčný si se mnou propletl ruce a palcem mě po hřbetě ruky hladil.
„Co když jsme spřízněné duše?" po menší odmlce hlas zase promluvil, tentokrát s náznakem chvění. „Co když tento život, který právě žijeme, je náš jediný život, kdy se můžeme setkat? Anebo co když jsme spřízněné duše, v každém životě se potkáme, zamilujeme se do sebe, ale naše láska se nenaplní? Co když každý náš život končí takto; se slovy, se sliby, že na sebe počkáme. A my na sebe opravdu počkáme, ale k čemu to vede? Protože když tě ztratím, ztratím i sebe." Hlas se odmlčel a já uslyšela vzlyky a následně něco mokrého na své ruce.
„Lidé se mylně domnívají, že když jim někdo ukáže svoji temnotu, svoji část duše, která není pěkná, světlá ani radostně přijatelná, je čas odejít. Opustit někoho kvůli jeho horší stránce je jako přestat se dívat na měsíc, protože přes den není vidět. Přitom to, že ti někdo ukáže svou temnotu, znamená o tolik víc, než to, že ti ukazuje, jak skvělý je." Na mou ruku dopadly další kapky, hlas dotyčného se nyní třásl jako osika pod větrem.
„Nevěděl jsem, co dělat s tím, když jsem tě poznal úplně. Protože když někoho neznáme, máme ho většinou radši, což je taky důvod toho, proč se lidé po pár letech rozvedou nebo rozejdou. Protože se poznají úplně a zjistí, že ta místa, která jim někdo zatajoval, ta temná a neprobádaná, jsou vlastně ta, která jsou nejdůležitější, ale to nechápeme. Když někoho neznáme, může pro nás být čímkoliv, můžeme si u něj vše domyslet a představovat, ale časem zjistíme, že naše představy byly mylné. Nepřijímáme temnotu ostatních, protože si myslíme, že to není správné... přitom to je ten největší dar; to, že nám někdo ukáže svou horší stranu. Je to ten největší dar."
Osoba se ke mně nahnula a já ucítila něčí dech na krku: „Víš, tvá temnota sedí k té mé. Tvoje světlo je sehrané s tím mým, tvé zákoutí mysli se shoduje mým. Ty patříš ke mně stejně, jako já patřím k tobě. V jakékoliv dekádě století, v jakékoliv kultuře a v jakékoliv situaci." Na svých rtech jsem ucítila něco hedvábného, příjemného a slaného. Polibek plný slz.
„Jsme dva zranění lidé, dvě smutné existence snažící se v tom zmatku uvnitř sebe najít nějaký výchozí bod. Dva lidé snažící se navzájem hojit, dva lidé schopní vzít na sebe rány toho druhého. Jestli tohle není láska, pak nevím, co je."
A hlas povídal a povídal a já prozřela. Mohla jsem se pohnout a věděla jsem, jak ovládat své tělo.
Stačilo mi slyšet jeho hlas, abych se probudila.
Hola, hola!
Takže, tímto se s vámi zdravím... já vím, já vím. Tahle kapitola byla o ničem, nic se tam nestalo, ale pro mě je důležitá... taky vám chci říct, že tohle není konec, ale pomalu se k němu blížíme. Neřeknu vám, jak to všechno skončí, co se stane dál, ani jestli Andromeda ještě něco zažije... ale můžu vám říct, že se blížíme do finále. A radila bych nedělat ukvapené závěry, protože vše se dozvíte až v poslední, úplně poslední kapitole.
Myslím, že mohla hodně z vás nudit, pokud nejste na takové zamilované klišé, ale já prostě miluju bavit se o lásce z různých úhlů pohledu.
Co si zatím myslíte, jak to dopadne? Umře Andry, nebo ne? A je tohle konečná, nebo ne?
Taky se omlouvám za krátký díl, ale měl být pouze o ANdry v"komatu", můžeme-li to tak nazvat :D
Aaaa... co vy a škola? Jak se vám první dny líbily? Popravdě, chci zpátky prázdniny!! :D Už jste psali test? Jestli jo, proboha, upřímnou soustrast! :D
Takže, užívejte si život jako Andromeda, miluju vás a u dalšího dílu CIA.
Xoxo
PS: Jo a taky začínám s věnováním kapitol. Všem čtenářům, kteří mi hlasují pro příběh. Takže se mí milí čtenáři, kteří hlasujete, můžete těšit <3 I když to asi nic není, ale ráda bych vám věnovala nějakou kapitolku. Takže touto začínáme J První věnování patří... <3 děkuji, že mi hlasuješ pro příběh a že jsi mi ho i párkrát okomentovala. Jsi jedna z mých stálých čtenářek a já si toho nesmírně važím. Děkuju ti <3
(Taky si nemyslete, joo, mám přesný přehled o vás všech :* )
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
