Po startu prvního letounu, kdy jsme hned v prvních metrech ve vzduchu spadli (naštěstí se nikomu nic nestalo), a kvůli nehezkému, sic mírnému pádu, odtrhli kola, museli jsme vyměnit letoun za nový. Dobře, to bych brala. Ale když jsme někde ve vzduchu zjistili, že stařík, který se představil jako pan Wolly, zapomněl na podepsání nějakého papíru, jsme se zase snesli (tentokrát bezpečně a bez úhony na zem). Ovšem papír byl, jak jsme později zjistili, v letounu, který předtím havaroval. Papír jsme podepsali a tím jsme se zavázali, že zodpovědnost za nás bere pan Wolly (asi nejhorší čin v dějinách lidstva). A to se nezmiňuju o věcech, jakože třeba při podpisu papíru zapomněl, jak se jmenuje a jestli píše levou nebo pravou. A při konečném prozření, že je pravák a jmenuje se Wolly, zapomněl, proč papír podepsat.
Ráda bych taky řekla, že jsem neměla vůbec strach, když z kapsy vytáhl příruční nožík a namířil ho na mě se slovy: „Jdi ode mě, děvo." A pokřižoval se. Bohužel opak byl pravdou- měla jsem skoro infarkt.
No tak to bychom měli.
A teď zpátky k přítomnému okamžiku:
Seděli jsme v letounu, ve kterém byly umístěny lavičky naproti sobě. Třásla jsem se strachy a snažila se uklidnit své splašené srdce. Trošku jsem si připadala jako ve filmu, kdy jde statečná dívčina do akce. Až na to, že já nebyla statečná ani zdaleka. A tohle nebyla žádná záchranná akce, ale sebevražedná mise, za kterou jsme si ještě zaplatili. Amen.
Podívala jsem se po ostatních. Nikdo nevypadal, že se třese strachy tak jako já a to mě podpořilo v tom svůj strach potlačit. Usmála jsem se a přes drkotající zuby prohlásila: „Tak a je to tady. Kdo by řekl, že to přežijeme a dostaneme se v pořádku do letadla?" nervózně jsem se zasmála. Ztišila jsem hlas a dodala: „Pan Wolly totiž mohl zapomenout, že jsme ve vzduchu a usnout v domnění, že je ve svém domě." Vysloužila jsem si tichý smích Ell.
„Jo, to máš pravdu. Navíc by mě zajímalo, jestli-" ale nedopověděla to, protože letadlo nadskočilo a já se bouchla o strop. Náraz zmírnila helma.
„Co to bylo?" vyjekla Jess. Neodvážila jsem se odpovědět.
Zato Chase vstal, přešel k oknu a podíval se dolů.
„Myslím, že narazil do nějakého ptáka." Odmlčel se a pak se po nás podíval, načež se začal smát. „Ježiši, vy vypadáte, jako byste měli brzy vypustit duši." – a nebyl daleko od pravdy.
„Héééj!" zakřičel na nás pan Wolly a otočil se od řízení. „Bude místo seskoku, tak se připravte, a až dám znamení, neváhejte a skočte. Pokud zaváháte, máte po srandě, protože už budeme v jiných místech, tudíž dopad nebude řízen a vy můžete dopadnout-co já vím-třeba na elektrárnu, která je poblíž." Zadíval se na každého zvlášť. Asi se nespokojil s našimi výrazy, protože dodal. „A to by byla vaše smrt." Bojovala jsem s chutí vyskočit už teď.
„Prosím v-vás." Zašeptala jsem. „Otočte se a d-dívejte s-se na cestu."
Pan Wolly naštěstí uposlechl a dál se věnoval řízení. „Připraveni?" zakřičel přes rameno. Nikdo se neozýval, a tak Chase přitakal. „Nikdy jsme nebyli víc." Jak může působit tak lhostejně?
„Teď!" rozkázal a letoun otevřel své dveře. Ihned nás ovál vítr a naskytl se nám pohled, který nikdy nezapomenu. Pole, lesy a řeky se zdály tak malé. Stejně jako domy-nebyly víc než pouhá tečka. A lidi nešli vidět už vůbec.
Tady jde vidět, jak jsme bezvýznamní. A všichni jsme si rovni. Protože odsud nešlo vidět, jestli v domě žije boháč, anebo vedle domu sedí opilý bezdomovec. Kdyby spadl, dejme tomu, třeba meteorit, určitě by si neřekl : „Jé, hele. Tam je bohatý člověk, tak radši otočím směr a spadnu na bezdomovce vedle." Ne. Ani náhodou. Prostě by spadl, i kdyby v tom místě byl třeba Barack Obama. Nebo Putin. Pes. Kočka. Nádherná dívka. Osiřelý chlapec. Úspěšný student. Ožralý turista. Krysa. A právě tohle je ukázka naší rovnocennosti. Nechovejme se k sobě špatně, nepomlouvejme, ani nedělejme druhému špatné věci. Protože tím je děláme sobě. Všichni jsme, z takové dálky, ve které jsem se teď ocitla já, vedle sebe. Rovnocenní, stejní. Blízcí. A když budeme držet všichni při sobě, budeme taky krásní. Ne vzhledem, ale duší. Když budeme přát úspěch ostatním, dostane se taky nám.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
