10 Dní-(Virus)

...a dobrodružství začíná

Pravda.

To slovo, které vás změní.

Slovo, které je mnohdy obávanější než smrt a vyhledávanější než bohatství, je pravda.

Když jsou lidé ještě děti, říkají jen a jen pravdu. Potom rostou a začnou lhát o maličkostech, jako třeba že nesnědli tu čokoládu. Narůstá to v to, že žalují na ostatní děti. Kousek po kousíčku pravda opouští jejich mysl a s každým rokem života navíc pravda bledne. Ne vždy. Najdou se tací, kteří žijí v pravdě, ale těch je mnohem méně, než těch, kdož žijí ve lži.

A tak se stávají z přátel nepřátelé, z blízkých cizinci a z milenců neznámí lidé.

Z pravdomluvných lháři.

Z čistých poskvrnění.

Celý život jsem si kladla otázku, proč lidé neříkají pravdu? Proč je to tak těžké? Já sama jsem lhala, lžu a asi i lhát budu. Ale stejně jsem si tuto otázku opakovala stále v naději, že stálým dumáním na to konečně přijdu.

Nepřišla jsem. Teda dosud ne.

A pak jsem slyšela ta slova: My ten vir máme. A odpověď byla naprosto zřetelná a volala přímo z hlubin mé mysli, jako by tam byla celou tu dobu schovaná. A jakoby se mi ta odpověď vyhýbala. Byla zabředlá do vláken utkaných ze vzpomínek a vědomostí mnohem důležitějších pro dnešní svět. Asi ta odpověď na otázku nechtěla být odhalena. A pak, chtě nechtě, jsem ji našla. Byla tam odpradávna a každý ji měl v mysli. Každý ji stále v mysli má, stačí jen pohledat. Tak tedy:

Proč tolik lidí neříká pravdu? Proč radši lžou, podvádějí a intrikují?

Hlásek, jenž zněl krásně a zároveň nepříjemně, mi odpověděl...

Protože když se člověk dozví pravdu, není cesty zpět.

Nemůže si nalhávat hezké věci. Nemůže na to zapomenout.

Ne. Naopak.

Nikdy nezapomene. A už nikdy nebude stejný. A to je celá věda.

Lidé se bojí pravdy, protože intuitivně vědí, že pak už nikdy nebudou stejní.

xxx

„Přijeďte. Okamžitě." Zakřičela jsem do telefonu. „Kašlete na nějaký hnusný, neexistující lék. Sbalte si kufry a přijeďte za mnou." Stále jsem křičela a slzy mi stékaly po tvářích. Nedovedla jsem si představit, jak je možné, že rodiče ten vir mají taky. Ještě před odjezdem ho neměli. A jestli je pravda, že vir má čím dál tím víc lidí, pak...

...za pár let ho budou mít všichni. Za pár let vymře celé lidstvo.

Kvůli mému křiku se do uličky přišli podívat zvědavci, a když uviděli plačící dívku, zakroutili hlavou a odešli. V mysli jsem propočítávala, jak dlouho by to rodičům trvalo, než by sem dorazili. A až by dorazili... Co pak? Byla jsem schopná opustit své přátele? Pro rodiče určitě, ale za jakou cenu? Smutek by vystřídal jiný smutek.

A taky tu byla další podstatná věc: Jak dlouho vir rodiče mají. Když jsem se jich na to zeptala, následovalo ticho, které bylo tak nepříjemné, až jsem vydechla a odolávala začít si broukat. Zbavit se toho napjatého ticha.

„Na tom nesejde. Důležité je, abys přežila," a už už jsem se nadechovala k hlasitým protestům, když mě zarazila další slova, „pamatuješ si, jak jsem ti, úplně na začátku tvého dobrodružství, když jsme seděli na letišti směr Londýn, řekla tu větu?" zeptala se řečnicky maminka. Větu... Panebože, jakou má na mysli? Řekla mi dost vět... Zakroutila jsem nechápavě hlavou a mobil sevřela pevněji.