V Moulin Rouge jsem si konečně mohla vynahradit svůj ztracený čas na čtení časopisů. Chase řídil někam do svého vyhlédnutého doupěte neřesti, Ell s Jackem a Jess seděli na pohovce, každý si dělal svoje – byli na mobilu, četli si, spali. Will seděla na zemi i s Ryanem a o něčem se bavili. Ryan něco řekl a Will se tomu opravdu zasmála, což o chvíli později donutilo k zasmání i Ryana.
Podívala jsem se na časopisy a noviny. Časopisů jsem měla deset a novin o polovinu méně. Rozhodla jsem se pro časopis, který nesl na přebalu moji fotku jako malou a vedle toho byla moje fotka nyní. Opravdu dost jsem se změnila a vyrostla. Nečekaně. Ale oči se do fotoaparátu dívaly pořád stejně. Kde všechny ty fotky vzali? Radši jsem o tom nepřemýšlela. Otevřela jsem časopis na straně devět. Z dvoustránky na mě koukala moje fotka a kolem mě se vyjímali fotky mých kamarádů. Už i je do toho zatáhli... ještě jsem zkontrolovala datum, právě jsem držela jeden ze starších magazínů.
Začetla jsem se. Psalo se tam něco o mém dětství, ale jinak jsem se toho moc nedozvěděla. O viru se tam psalo opravdu málo a ještě k tomu chybně. Zakroutila jsem hlavou a s pomyšlením, že to mohlo být horší, jsem se natáhla pro další časopis. Opět jsem se vyjímala na hlavní stránce, ostatně jako na všech. Tento časopis někdo vydal nověji. Tentokrát se o mně psalo už na třech stránkách. Zase tam blábolili o mém životě a pak o mé současné situaci. Trošku mě udivilo, že se tu objevila zmínka o rodičích, kteří hodlají zakročit a pomoct s výzkumem. Takhle jsem zkusila ještě mnoho časopisů.
Už mě ze všeho začínala bolet hlava, když jsem u pátého magazínu narazila na rozhovor. Redaktorka se ptala mých rodičů na základní otázky. Jak se cítí, jak se podle nich cítím já, jestli jsem se změnila a další žvásty. Ovšem následoval rozhovor s Chasem, nad kterým natiskli jeho fotku, vypadal tam lhostejně, ale přitažlivě.
„Áááách." Trhla jsem sebou, když mě Willin hlas vyrušil. Zase se na něčem smáli a Ryan ji fotil, i když se Will bránila. „Ryane!" vypískla a Ryan se ještě víc zasmál.
Opět jsem se začala věnovat magazínu. Zezačátku redaktorka pokládala obyčejné otázky na jeho vzdělání, studium v zahraničí a na jeho projekty. Pak se začala ptát na mě.
Jak byste popsal Andromedu? Slyšeli jsme, že vynikala jako velmi bystrá studentka... povězte nám k tomu víc.
Víte, moc ji zatím neznám a musím říct, že mi to nijak nevadí. *smích* . Dostal jsem úkol a ten jsem přijal, předpokládal jsem totiž, že jako student medicíny na prestižní zahraniční škole mě to někam dostane. Pochopte, vir se stále šíří a napadá víc a víc lidí, my o něm stále nic nevíme. *povzdechnutí* . Ovšem to jsem netušil, že spíš než projekt na záchranu naší populace to bude hlídání nevyvinuté a otravné dívky.
Nepopsal jste ji moc dobře. Co vás k tomu vede, použít tato slova? Řekněte nám toho více.
Protože taková je. Obyčejná, otravná, nedospělá, dětinská a lítostichtivá malá holka. Řekl bych, že se v tomto vyžívá – být středem pozornosti. Prostě rozmazlená holka.
Nevadí vám mluvit o někom, kdo umírá, tímto způsobem, pane Westfielde?
Ani ne. Zezačátku jsem se za toto uvažování styděl, ale později jsem pochopil, že to nic nemění na tom, co je pravda. Nechci být hrubý a samozřejmě vir chci zastavit a pracuju na to i se svými kolegy. Ale myslím, že *odmlka* myslím, že by se všem ulevilo, kdyby umřela. Nechci, aby na tento vir lidé umírali, ale Andromeda je jen přítěž a troufám si říct, že všechno jenom zhoršuje. Možná kdyby nebyla, lék už se dávno našel... *redaktorka skočí do řeči našemu hostu*
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
