10 Dní-(Virus)

Láska?

Ptáci cvrlikali, mouchy bzučely a včely kolem nás poletovaly. Slunce nám svítilo na záda a my jsme si kupovali zmrzlinu. Lépe řečeno – kupovali jsme si litry zmrzliny. Naštěstí žena v pojízdném vozidle schovávala hromadu zmrzliny, proto jsme čekali a ona si uvnitř začala snášet zásoby. Upřímně, ještě jsem neměla tušení, jak to chci vlastně provést, ale polovina úkolu splněna.

„Zlatíčka, budete muset chvilku počkat," vykoukla kypřejší žena z pultu a omluvně se usmála, přičemž odhalila své umělé zuby, „ale počkáte si na to, nevadí vám to, že ne?" plynulou angličtinou se nás s mírnou panikou zeptala.

„Samozřejmě." Uklidnila jsem ji a žena znovu zašla do útrob svého vozu, ze kterého se ozývalo hekání. Ještě aby to tam s ní seklo.

„Pojďte si sednout na lavičku." Jack ukázal na sedátko hned vedle pojízdné zmrzlinářky. Ostatní kamarádi se začali věnovat tomu, kam si sednout, když jsem se k nim chtěla přidat, někdo mě zatáhl za ruku a než jsem se vzpamatovala, stála jsem za autem se zmrzlinou, všude kolem mě se tyčily stromy. Tedy kolem nás.

„Tebe by bylo lehké unést." Uslyšela jsem známý hlas. Tmavovlasý kluk s ironickým úšklebkem stál naproti mně a svou neskutečně zářivou modří v očích mě připichoval na místo. Nebyla jsem schopná slova. „I když to vypadá, že by ti to nevadilo. Myslím teda, kdyby tě unesl někdo takhle pohledný." Ten domýšlivec si prohrábl své kučery a rozhlédl se kolem.

„Ha, ha." Vzmohla jsem se na opravdu smysluplnou větu, blahopřála jsem si v mysli. Chase se ke mně začal přibližovat a s každým jeho krokem ve mně narůstal pocit, že takhle to je správně. Ustoupila jsem o krok a narazila zády do zdi. Ruky položil vedle mé hlavy, každou z jedné strany a já se stala myškou v pasti. Ne že by mi to nějak výrazně vadilo.

„Budou nás hledat." Hlesla jsem nejistě. Nebyla jsem si jistá, co cítím. Lásku jsem nikdy nezažila (pokud se nepočítá láska k rodičům, zvířatům a knihám). Nemohla jsem proto posoudit. Jak vlastně chutnala láska? Chutnala jako sladký med nebo byla ostrá jako feferonka? Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem se vzdalovala od odpovědi.

„Nad čím přemýšlíš?" jeho ústa se pohybovala kousek od mých a já se z ne-úplně-jasného důvodu ošila.

„Nad láskou," a protože se zatvářil nechápavě a pozvedl jedno obočí, vysvětlila jsem mu to v další větě, „jak vypadá láska? Jak láska chutná? A jak láska voní?" vyhrkla jsem to, co jsem měla na mysli. V další vteřině jsem ale zalitovala. Copak on to může vědět? Sám střídá holky jako ponožky. A co když si teď bude myslet, že jsem jen jedna z holek, co mu skočila na špek, zatímco hrál, že ji miluje? Anebo to nehrál? Motala se mi z toho všeho hlava.

„Nikdo neví, jak láska voní, chutná nebo jak vypadá. Největší lidský omyl je myslet si, že někdo ví, co přesně to láska je. Nebo jak ji popsat." Mluvil tak tiše, že jsem měla pocit, jestli to doopravdy mluví on. „Láska nelze popsat. A pokud si někdo myslí, že ano, mýlí se." Na chvíli zavřel oči a nic neříkal, nabyla jsem dojmu, že tímto rozhovor ukončil. Vypadal jako socha anděla vytesaná z mramoru. „Stejně tak nemůžeme přesně říct, proč někoho milujeme. Láska je cit, který k někomu cítíme, nevíme přesně proč ani jak." Otevřel oči a já v nich spatřila hurikán emocí.

„Nikdy nevěř tomu, kdo řekne, že tě miluje kvůli něčemu, čemukoliv. Protože když to zmizí, zmizí s tím i ten cit. Zato věř tomu, kdo řekne, že nemá ponětí, proč k tobě cítí to, co cítí. To je člověk, který tě miluje pro tvou podstatu. A krásný úsměv, smysl pro špatné vtipy, to, jak ti září oči nebo tvůj styl mluvy, to všechno," hrozně rychle dýchal, přerývaně a trhaně, „to všechno je jen malý bonus. Láska je něco ohromného, co nejde popsat ani vyjádřit a ti, kdo si myslí, že to jde, nemilují doopravdy."