Kolem nás se ozývaly zvuky cvakání fotoaparátů, lidský smích a věty v různých jazycích. Oslňovaly nás blesky a já se v duchu proklínala za nápad jít v plavkách - pokud se tomu, co máme na sobě, tak dá říkat - po nejrušnější ulici Francie. Jediný světlý bod byl snad to, že jsme se už netlačili, protože nám lidé uhýbali z cesty. Šli jsme už tak pět minut a stále jsme nebyli na konci ulic. Šli jsme a nevěděli kam... Jít a vědět kam je sice hezké, ale jít a nevědět kam je božské, protože dojdete na neobjevená místa. A to je podstatou bytí člověka, nebo ne?
„Ehm... Ví někdo, kam jdeme?" ozvalo se po mé levé straně. Právě jsem na to myslela.
„Ne. Ale vím jedno - doufám, že do pekla, protože tohle je hrozně trapný." Vzdychal Chase a ovíval se pavím perem. Snažila jsem se nesmát jeho neštěstí, ale nešlo to.
„Andromedo." Varoval mě a spočinul na mě pohledem zpod svých řas. Polkla jsem. Měli jsme právě ten rozhovor beze slov, kdy jsem věděla, že mi chce svým pohledem něco sdělit, ale já se bála pravdy, a tak jsem odvrátila pohled a podívala se na své holé nohy. Opravdu vypadaly bídně... Vůbec ne žensky, ale aspoň jako nohy hezkého dítěte. Jo, tak to je.
„Určitě přemýšlíš nad něčím důležitým, že?" prohodila skepticky Ell. Nechala jsem své hluboké myšlenky o mém dětském vzezření a zatvářila se profesionálně a inteligentně.
„Samozřejmě." Ujistila jsem ji.
Procházeli jsme ulicí, míjeli lidi, kteří si nás fotili a nahrávali, když vtom se před nás postavila nějaká dívka s mobilem v ruce. Usmála se. Byla krásná, vypadala exoticky. Začala na nás něco mluvit, bohužel jsem jí nerozuměla. A soudě podle výrazů ostatních, oni taky ne. To mě jen utvrdilo v tom, že dívka bude z exotičtějších krajů. Vypadala jako někdo z Baham.
„Sorry... We don't understand. Do you speak english?" pohotově jsem se ujala slova a použila svou angličtinu, kterou jsem ovládala téměř jako češtinu. Černovláska s mahagonovou pletí zakroutila hlavou a nechápavě, zároveň omluvně, napřáhla ruku s mobilem a najela na ikonku fotoaparátu. Aha, ona se chce vyfotit.
Přívětivě jsem se usmála a pokynula jí, ať jde mezi nás. Černovláska pohodila vlasy, prohlédla si nás a spočinula pohledem na Chasovi. Zrudla a postavila se před nás. Udělala pár fotek, a když jsme se měli k odchodu, pohotově přiskočila k Chasovi a udělala psí očka. Cassanova si prohrábl havraní vlasy a přikývl. Dívka udělala víc fotek, než bylo vhodné a pak stydlivě uskočila.
Skřípala jsem zuby. Čím to je, že i když je náš Cassanova v pavích plavkách, přitahuje všechny kolem? Třeba to není ve vzhledu, ale v chování. Třeba nás nepřitahuje tolik vzhled jako to, jak každý svůj vzhled a svou osobnost prezentuje? Protože když jsem se nad tím zamyslela, Chase vypadal opravdu sebevědomně. Trošku namyšleně, ale zároveň v sobě měl tu jiskru, která říká, že ví, jaký ON je - krásný, pohledný, sebevědomý, přesto nedokonalý a s chybami - toto on vyzařoval. A možná to bylo to, co všechny tak fascinovalo. Schopnost přijat se takového, jaký člověk je - s chybami - a přesto znát svou hodnotu.
A jestli člověk zná svou hodnotu, má se rád a přijímá se takového, jaký je, teprve pak může dát i toto ostatním. A jelikož toto Chase dokonale ovládal, mohl to ostatním dát.
A kdo netouží být milován?
Chceme být milováni... a chceme milovat.
Když někdo někoho miluje, nedivá se na něj se štěstím, okouzlením a s vědomím, že ta osoba je úžasná, což je taky důvod, PROČ někoho někdo miluje.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Romance"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
