10 Dní-(Virus)

EPILOG

„Kdyby existovalo tisíc, milion životů, miloval bych tě v každém z nich. V tom druhém životě bych tě miloval více než v tom prvním a ve třetím více než v druhém. V každém z milion životů bych tě miloval více a více, a kdyby se na konci všech má láska spočítala dohromady za všechny životy, nestačila by na vyjádření.

To, co k tobě cítím, nejde popsat slovy, ptáci ve větvích to nemohou vyzpívat, melodie hudby se tím způsobem, jakým tě miluji, nemůže linout a hvězdy tak nemohou zářit. Moje láska k tobě vlastně ani není láska, protože to, co cítím, je mnohem víc. Cítím hroznou beznaděj, protože vím, že nemůžu nikdy udělat nic, čím bych se tě nabažil. Nic, čím bych ukojil svou touhu a lásku k tobě. A to mě tak hrozně užírá, vědět, že ať už udělám cokoliv, mé srdce máš ty. Nedal jsem ti kousek svého srdce, dal jsem ti ho celé a vlastně mi to ani nevadí, protože kdybys mě nemilovala a mé drce zničila, skončilo by to stejně, jako kdybych ti své srdce nedal. V každém případě bych skončil bez něj. Nikdy tě nebudu moci zulíbat tak, abych vyjádřil to, jak moc tě potřebuji. Nikdy tě nebudu moci obejmout tak pevně, aby mi to stačilo. Nikdy s tebou nestrávím tolik času, kolik bych potřeboval, protože delší časový interval než nekonečno není – a i kdyby nekonečno existovalo, nestačilo by mi.

Neřeknu ti tu, jak mě děláš jiným člověkem, i když se to říká ve všech romantických filmech a knížkách. Nějaká dívka udělá kluka někým jiným, tím lepším. Ale takové ohrané žvásty ti tu vykládat nebudu. Sakra, vždyť to ani není pravda. Ty mě neděláš jiným, ty mi ukazuješ, jaký ve skutečnosti jsem, a pomáháš mi dostat se k mému pravému jádru. Pomáháš mi uvědomit si, kdo doopravdy jsem. Neděláš mě jiným, ty mi pomáháš najít sám sebe.

Nevím, jestli je tohle normální pocit, nebo jestli to zažívají všichni, ale něco mi říká, že to tak není. Něco mi říká, že to, co k tobě cítím a co mezi sebou máme, není normální ani časté.

Zemřel bych pro tebe. Žil bych pro tebe. Přeplaval bych oceán, přebrodil bych řeky, zdolal bych hory a rozpoutal bych o tebe celou válku. Udělal bych pro tebe všechno. Zabil bych, zničil bych, stavěl bych, objevoval bych. Všechno, udělal bych pro tebe všechno. Až na jednu jedinou věc. Cokoliv, úplně cokoliv, kromě jedné malé nepatrnosti.

Nikdy bych nemohl žít pro tebe, bez tebe.

Nikdy bych nemohl být bez tebe.

Když nejsi ty, nejsem ani já."

Kdyby jí to tak mohl říct, když ještě žila.

Xxxx

Chase Westfield dneska slavil své devadesáté narozeniny. Tedy ne dnes, ale za hodinu, protože je jedenáct večer a jakmile se čas přehoupne přes půlnoc, bude mu oficiálně devadesát.

Ležel na trávě a díval se na nekonečnou, tmavou oblohu, na které hledal jedinou věc. Nikdy nemusel hledat dlouho, skoro jako by si ta věc našla jeho místo toho, aby si ji našel on.

Zdálo se mu, že souhvězdí Andromeda září nejvíce ze všech souhvězdí a volá ho jménem.

Před sedmdesáti lety... před sedmdesáti lety ji měl u sebe. Tehdy vzkvétal mládím a krásou a měl vše, co potřeboval. Hlavně proto, že u sebe měl Andromedu.

Vzpomínal na to všechno, co spolu zažili a kolem srdce se mu omotaly ostny, které se při každé vzpomínce utahovaly více a více, až musel přestat vzpomínat.

Když Andromeda umřela, nemohl myslet normálně a trvalo mu dlouho, než tak myslet začal, a dokonce i když se tak stalo, nikdy se nevrátil do úplného normálu. Mnozí říkali, že zešílel.