10 Dní-(Virus)

Kašna

Když jsem dorazila na Trafalgar square, bylo tam plno lidí a já se bála, že ho nenajdu. Ovšem přehlédnout kluka, který křičí: "Amore mia!" šlo jen těžko. A ještě hůř, když to křičel na mě. Zahanbeně jsem sklopila hlavu a vydala se jeho směrem.

"Proč tady křičíš italsky?" zeptala jsem se, ani ho nepozdravila.

"A proč ne? Nemusí tady křičet jen ožralové." zasmál se.
"Ne, to nemusí." souhlasila jsem.
"Takže..." rozhodil rukou kolem sebe.
"Kam se chceš podívat?" zeptal se.
"Všude. Moc dlouho tu už nebudu."zašeptala jsem.

Podle jeho výrazu jsem pochopila, že myslí na něco jiného.

"Jako v Londýně, samozřejmě..."řekla jsem zbrkle. Dobromyslná lež neuškodí.

"Ale ani čtvrtinu nestihneme. Londýn je obrovský." řekl smutně.
"Já to myslela obrazně."podotkla jsem.
"Já taky. Londýn není to jediné, co tu je obrovské." řekl s dvojsmyslem zhrublým hlasem a temným pohledem. Že musí myslet jen na takové úchylárny! Spolkla jsem poznámku o tom, že pochybuju o jeho velikosti. Slunce mu svítilo do oči, tak si je zastínil, čímž mi zabránil pohledu do jeho pronikavých očí.

Zakroutila jsem hlavou, ignorujíc ho, a odešla svým směrem-směrem ke kašně, ze které stříkala voda do všech směrů. Usmála jsem se sama pro sebe.

"Zbožňuju, jak se směješ a zároveň ksichtíš proti slunci." podíval se na mě zamyšleným pohledem.
"Ale ale... Že by se nezávislý a potulný samec chytil konečně na špek?" zasmála jsem se-myslela jsem to jako vtip. Zamračil se, až se mu udělala vráska na čele a zavrčel:

"Kdybys mě znala, neřekneš to."
To mě přimělo si ho prohlédnout. Byl celý v černém. Tričko s krátkým rukávem odhalovalo svalnaté paže, na kterých bylo tetování-vypadalo to jako plamen ohně, téměř uhaslý tím, jak na něj dopadaly kapky vody. Až teď jsem si všimla, že má piercing ve rtu. Doteď jsem o tom nevěděla. Vypadal opravdu jako někdo, s kým není radno si zahrávat. Byl celý temný a uzavřený, šla z něj hrůza. Mračil se a když už se usmál, tak jen ze škodolibosti.

"Asi ti to teď došlo, co?" cynicky se uchechtl. Vypadá to, že má vztek.
"Je mi to jedno."řekla jsem sebejistě. Nemám ponětí, o čem mluvíme, ale tohle byla pravda.
"Nemělo by ti to být jedno."zašeptal. Teď smutně, ale vztek z jeho obličeje šel vyčíst snadno.
"Kde je ta holka z letiště?"zeptala jsem se, abych odvedla pozornost.
"Myslíš tu sexy bloncku?" křivě se zaculil. Bodlo mě v břiše. Jeho vztek vystřídalo vzrušení.
"Jo, tu." zamumlala jsem.
"To byl úlet. Taková ta záchodová známost. Ale byla dobrá. Kdybys věděla, co umí dělat s pusou. Představ si, že-" ihned jsem ho přerušila
"Fuj. Přestaň, to mi stačí." otřásla jsem se.
"Není ti zima?" zeptal se.
"Ne, proč?" a nato mě hodil do té kašny.

Když jsem se vynořila, lapala jsem po dechu. Viděla jsem, jak se směje na celé kolo, až se za břicho popadá. Hajzlík jeden. Využila jsem příležitosti a chňapla po něm. Stáhla jsem ho za sebou do ledové vody. Když se vynořil i on, začali jsme se smát oba. Cákali jsme po sobě vodu. Rozhodla jsem se vyjít z kašny, protože mi byla zima, ale když už jsem vycházela, stáhl mě zpátky. Na sebe. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů, cítila jsem, jak dýchá. A cítila jsem, že právě teď dostanu svůj první polibek. Když se zlehka dotkl svými rty těch mých, zastudil mě jeho kov ve rtu. Myslela jsem na to, že je to úžasný pocit a že se skoro vůbec neznáme a za normálních okolností bych to neudělala ani omylem, ale vzhledem k mému 10 dennímu limitu jsem se překonala. Udělala jsem to, co bych normálně neudělala. A nelitovala jsem. Byla jsem ráda.

Ale vtom jsem uslyšela:

"Ihned vypadněte z té kašny. Je to státní a starý majetek a pojďte se mnou. Rodiče si vás vyzvednou na policii." řekl policista, který se tvářil neústupně. A sakra.

Takže po dlouhé době další díl
😍
Omlouvám se, že jsou kapitoly nudné a o ničem, ale potřebuju se dostat do určité části. Začátky jsou vždy těžké.💚

Děkuju za votes, reads a komenty. Vážím si toho a mám vás ráda.😍

Názor na dnešní díl?💚

Jinak dělejme, že ta kašna na obrázku je ta na Trafalgar square :D .