Starosti tu nebývají pořád, ale když nad nimi chvilku zapřemýšlíme, objeví se a už neodejdou. Nikdy. Možná si říkáte, že přeci starosti pominou... Ne. Starosti jen tak nezmizí, to my se s nimi naučíme vycházet a pracovat, přetvářet je. Starosti mění podoby tak rychle, jak je stihneme zpracovat.
A tak jsem řekla všechno, co jsem uznala za vhodné, abych si jednu starost odškrtla – a tím pádem otevřela náruč starosti druhé.
Sdělila jsem svým přítelkyním to nejhlavnější: že bývám často unavená, točí se mi hlava (i když brouka jsem vynechala) a celkově jím hrozně moc. A to nejdůležitější:
„A je tu ještě jedna věc." Postupně jsem se oblékala a během svého vyprávění jsem aspoň měla nějakou práci a nemusela tak c přemýšlet, co dělat s rukama. Nebo na koho se dívat. „Nedostala jsem to už hrozně dlouho." Polkla jsem. Ignorovala jsem svůj ruměnec a nic víc neříkala. Poskočila jsem, přičemž jsem si nasadila kalhoty. Zapnula jsem si knoflíčky a pohlédla na holky.
„Víš, jsou tu dvě možnosti." Hlesla Ell. Zvedla jsem obočí a opřela se o umyvadlo.
„Zaprvé," Jess vztyčila palec, „jsi to prostě nedostala. No a co. Jsi ještě mladá a podle našich přednášek to nemusí-"
„To nikoho nezajímá! Pokračuj."
„Pche." Odfrkla si Jess a začala se vysvlékat. „Zadruhé jsi těhotná." Usmála se až moc sladce.
„Ne." Řekla jsem naprosto pevně. „Těhotná nejsem. A už to nemám... Panebože, tak tři měsíce." Prohrábla jsem si vlasy.
„A víš jistě, že nejsi těhotná?" chtěla se ujistit Will. Nakvašeně jsem se na ni podívala a co nejkyseleji řekla. „Abych byla těhotná, musela bych prvně něco dělat." Zakroutila jsem hlavou a odvrátila zrak. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Jenže...
Opravdu jsem se uviděla jinak. Vážně jinak. Jako bych se viděla po dlouhé době a zjistila, co všechno se změnilo.
„Panebože." Hlesla jsem. Byla jsem hubená. Víc než dřív. Jak je to možné? Jím mnohem víc... Neřešila bych to, jakou mám postavu, ale něco mi říkalo, že to je důležité.
„Když nemá svoji periodu víc jak tři měsíce, tak to s virem nic společnýho nemá, jestli naznačuješ tohle." Odsekla právě Jess na Willinu poznámku, kterou jsem přeslechla. Jess pustila vodu a dala ji na mnohem chladnější. „Jak jsi to mohla vydržet?" vykvikla. Pokrčila jsem rameny.
„Já jsem opravdu zhubla." Polkla jsem a odvrátila zrak.
„Musíme to napsat do spisu. Nedostalas to a jsi vychrtlá, přestože jíš." Opakovala si to Ell dokola. Zavrtěla jsem hlavou a rázně mávla rukou. „Nemyslím si, že to je kvůli viru." I když vnitřně jsem o tom pochybovala. Ale to, že mám příznaky, znamenalo, že jsme blíž k léku. Máme se od čeho odpíchnout. Všechno do sebe začíná zapadat, jen nevím, co má tohle společného s virem.
„To je jedno, třeba na to časem přijdeme." Ukončila jsem nikam nevedoucí debatu. Ale... I nedůležité věci se mohou stát důležitými. A tak jsem radši nic víc neříkala.
„Jenže my čas nemáme." Sykla Jess.
xxx
„Merci, merci..." opakovala jsem. Stáli jsme přede dveřmi domku a loučili se. Děkovala jsem mužově ochotě a klukově snaze. Přestože mi muž nerozumněl, přistoupila jsem k němu a objala ho.
„Merci." Hlesla jsem a dřepla jsem si ke klučinovi. Díval se na mě očima plnýma zvědavosti. Tak ráda bych mu něco dala...jen nevím co. Cvrnkla jsem ho do nosu a rozčepýřila mu vlasy. Kluk se zakřenil a odběhl pryč. Naposledy jsem se ohlédla na stále se mračícího muže a usmívajícího se chlapce za rohem domu a chytla Will kolem ramen.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
عاطفية"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
