Nevnímala jsem nic než jeho dotek na mé kůži a tlukot svého splašeného srdce. Jemně, ale pevně, svíral mou dlaň a dál mě táhl doprostřed parketu, z nějž nám ustupovali lidé z cesty. Buď proto, že věděli, kdo jsem a převládla u nich lítost, anebo vycítili tu energii, kdy se nedíváme okolo, ani nevnímáme svět kolem nás, takže pro své bezpečí ustoupili.
Bylo mi to jedno.
Zastavili jsme uprostřed a mé střevíce přestaly vydávat klapot. Odněkud zdálky jakoby se vynořila hudba. Lidé se objevili a světla byla jasnější. Lidé okolo nás se dali znovu do tance, hudba nabírala na hlasitosti a zase se ztišovala.
„Vlastně jsem se ještě nezeptal." Odstoupil ode mě Chase a já pocítila chlad na dlani. Zamrkala jsem a snažila se nezírat na něj pohledem, který naznačoval, že na mě vážně udělal dojem. A jakože ho udělal.
„Prosím?" duchem jsem byla stále mimo. Tanečníci se nám vyhýbali a my stáli uprostřed parketu.
„Smím prosit?" uklonil se, znovu uchopil mou ruku a jemně mě políbil na hřbet dlaně. S ústy stále přitisknutými na mé dlani se na mě podíval. Zamrkal. Jednou. Dvakrát. Třikrát...
„Čekám, až odpovíš." Ne moc srozumitelně zamumlal do mé dlaně.
„Na co?"
„Jestli smím prosit." Zahuhňal a rty nechával na mé ruce. Začínalo mi to být krajně nepříjemné.
„Tak se postav normálně a možná odpovím." Poškádlila jsem ho a spiklenecky se usmála.
„Pak tu takhle budeme navěky. Navíc takhle se to dělá – muž žádá ženu o tanec a čeká na svolení se rty přitisknutými na její dlani." Nezřetelně artikuloval a já cítila jeho horký dech.
„To sis teď vymyslel." Odfrkla jsem si – na to mu rozhodně neskočím.
„Vůbec." Zamrkal, ale stále zůstal tak, jak byl.
„Tak kašli na etiketu, pravidla nebo jiné další hlouposti a udělej to, co bys udělal, kdyby ses jimi neřídil." Dívala jsem se mu do očí a viděla, že má až neskutečně dlouhé a tmavé řasy. Proč takové nemám já? Je to nespravedlnost- k čemu to klukům je? Z mých feministických myšlenek mě odvedlo následující:
Chase vydal něco mezi zavrčením a odfrknutím, bleskurychle se narovnal, až jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí, otočil se kolem své osy jako nějaká družice a obešel mě, takže teď stál za mými zády. Když jsem se k němu chtěla otočit čelem, sevřel mi ramena a nedovolil mi to.
„Hej..." už jsem mu chtěla vynadat, jenže ten zmetek mě přerušil:
„Zapamatuj si jednu věc," zezadu ke mně přistoupil, přitiskl své tělo na má záda a hlavu přiložil své rty k mé šíji a smyslným hlasem mě pošimral, „když jsi se mnou, važ slova, protože jedna věta může být tvá osudná." Drapl mě za paže a otočil k sobě. Dlaň mi lehce položil na bedra a druhou sevřel mé zápěstí. „Protože i ochočená šelma se může utrhnout ze řetězu." Dodal s dvojsmyslem a začal nás vést parketem.
„Když se šelma nechala jednou zkrotit, bude zkrocená navždy." Věděla jsem, že je dobrý tanečník, ale netušila jsem, že až tak. A ještě k tomu společneské tance. To bych do něj neřekla. Nikdy se nevyplácí soudit na první pohled, protože pak jsme buď hrozně zklamaní, nemile překvapení nebo zaskočení a v těch lepších případech si připadáme jako volové.
Vedl nás a hudba se kolem linula a poháněla nás dál a dál. Světla se rozplývala a já nestačila sledovat okolí. Vnímala jsem ty zvuky ve svém těle a z mého těla jako by proudily do Chasova.
ČTEŠ
10 Dní-(Virus)
Dragoste"Mám štěstí, že jsem přežila. Mám smůlu, že ne na dlouho." Parta sedmi mladých lidí cestuje po světě dodávkou a okusuje všechno, co život může nabídnout. .... Onemocněla nemocí, virem, který nelze léčit. Každým dnem přibývá víc a víc lidí, postižený...
