Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 2 - Stěhování✔️

Čaute:) opět v médiích najdete fotku toho, jak by asi měli vypadat...vlastně, to vám nebudu prozrazovat :D Pochopíte po přečtení:)

.....................................................................................................................................

Naposled jsem pohledem přelétla můj dočasný pokoj. Byl vyklizený, opuštěný. Zůstala tu jen postel, prázdná skříň a zaprášené poličky. Byl to vlastně tetin pokoj pro hosty. Po té nehodě se mě ujala, protože jakožto mamčina sestra k nám často jezdila a měla s oběma mými rodiči dobrý vztah. Navíc bydlela hned ve vedlejším městě. Mám vlastně docela štěstí, že si mne na čas vzala teta, jinak bych asi musela do dětského domova.

Celá tátova rodina žije v Německu, nikdy jsem je neviděla. Rodiče mojí mamky, babička s dědou, už jsou pár let po smrti, tak si mě k sobě vzala teta Lusy. Jenže už od začátku mi bylo jasné, že u ní zůstat nemůžu. Teta dělá v cestovní kanceláři a spolu se svým manželem jezdí hodně po světě. Jelikož sami zatím děti nemají, byla by pro ně velká komplikace starat se o mě.

Nechtěla jsem, ale vím, že musím. Musím se odstěhovat k rodině, která se rozhodla mne vzít do péče. Bydlí sice daleko, až na jižním konci Kalifornie, ale jsou to nejlepší přátelé mojí tety z vysoké školy. Už jsem u nich byla na návštěvě a dokonce přijeli i sem za mnou, abychom se spolu seznámili. Jmenují se Dawnovi. Paní Leslie Dawnová se zdá být moc milá, i přesto si nikdy nedokážu představit, že bych jí někdy snad mohla brát jako mámu. Dělá právničku v jedné úspěšné firmě. Její manžel se jmenuje Charles Dawn. Oba jsou to příjemní a usměvaví lidé, ale stejně mi rodiče nahradit nemůžou. Doufám, že je jim to jasné. Nicméně si moc vážím toho, že s nimi budu moct žít.

Od tety Lusy jsem se dozvěděla, že jako mladí manželé spolu Dawnovi nemohli mít děti. Proto se rozhodli si již před lety adoptovat holčičku a nějakou dobu potom i chlapečka. Musí to být obětaví lidé, pokud se rozhodli starat o cizí děti a vzít je za vlastní. Jejich syna Tobbyho jsem už viděla, když jsem u nich byla na návštěvě. Právě mu bylo 8 let a je úžasně roztomilý. Kdybych někdy měla bratříčka, byl by přesně takový. S jejich dcerou jsem se dosud nesetkala. Říkali, že by měla být jen o rok starší než já. Doufám, že najdeme společnou řeč. Hmm... řeč, dobrý vtip, Mellanie.
...

Vzala jsem do rukou poslední krabici a vložila jsem ji do tetina auta. Všechno bylo zabaleno a připraveno na cestu. Všechno, kromě mě. Při pohledu na auto plné mých věcí se mě zmocnil pocit paniky. Nechci tohle místo opustit. Nevím, jaké to tam bude. Co když si nenajdu kamarády? Myšlenky mi běžely hlavou jako zběsilé. Nakonec se mi zatočila hlava a pohled se mi zatemnil, musela jsem se položit na zem.

„Mell, Mell!" slyšela jsem tetin hlas. Otevřela jsem oči. „Na, vem si svůj prášek na uklidnění," nařídila mi starostlivým hlasem. Když jsem si zapila tabletku, ulevilo se mi. Teta Lusy si mě prohlížela smutnýma očima a nakonec mě pevně objala. „Budeš mi chybět Mellanie. Ale slibuji ti, že Dawnovi se o tebe dobře postarají. Znám je už léta a Leslie i Charles jsou ti nejlepší přátelé, jaké jsem kdy měla," zašeptala. Poté mi pomohla vstát a obě jsme nastoupily do auta. Sbohem vše známé.

...

Po dlouhé cestě jsem se ráda protáhla. Venku mě ovanul příjemný vánek. Dawnovi bydleli v malém městečku jménem Pacifica poblíž pobřeží. Kolem prý byla překrásná členitá krajina, ideální na procházky po okolí. Nebo na vyjížďky...Kéž by mohla Perla jet se mnou.

Teta Lusy zazvonila na zvonek poměrně velkého smetanově bílého domu. Už při mé první návštěvě se mi tento dům neskutečně zalíbil. Jeho rozměry nebyly sice největší, ale i tak mi připadal obrovský oproti bytu, kde jsme dříve bydleli.