Tady je nějaký tématický obrázek, když už je ta zima:) přeji příjemné čtení a omluvte pravopisné chyby:/
...............................................................................................
Užili jsme si se Skyem dost srandy při trénování vedení. Když už nás to přestalo bavit, tak jsme si jen tak sedli na ohradu a pozorovali jsme koně. Pásli se a vypadali tak mírumilovně. Pohled na ně mi dával jakýsi vnitřní pocit klidu a štěstí. Sky zapískal na prsty. Tak jsem to dřív dělávala i já, vzpomněla jsem si. Jestlipak to ještě umím? Přiložila jsem ukazováček a palec k puse a hvízdla jsem tak silně, až Sky nadskočil a málem spadl z ohrady. Několik koní na nás otočilo hlavy a jeden se ze stáda oddělil. Byla to Skyova klisna.
Její jméno je Miss Cherry Chue a Sky ji dostal ke třináctým narozeninám. Teď je mu patnáct, takže ji má už přes dva roky. Je to nádherná osmiletá klisna plemene Hannoverský kůň. Přes nos se jí táhne tenký bílý pruh a na všech čtyřech nohách má sněhově bílé ponožky. Je asi o dlaň a půl vyšší než Rianna a podle mě je naprosto kouzelná. I když ne tak jako vraník mojí nevlastní sestry, to je jeden z nejkrásnějších koní vůbec.
Sky se mi svěřil, že když ji dostal, neměl to s ní vůbec lehké. Byla to totiž čistokrevná drezůračka, zvyklá na pevnou ruku. On sice uměl jezdit dobře, ale neměl ve zvyku se s koňmi prát nebo na ně používat nějaké svazovací pomůcky. Nějakou dobu trvalo, než si ti dva k sobě našli cestu. Jako já a Rianna. Ale nás většina té cesty teprve čeká.
Cherry přišla až k nám a nechala se hladit. Sky ji jemně drbal na čele a přitom na ni tiše mluvil. To je skvělé, když má někdo tak dobrý vztah se svým koněm. Taky bych chtěla, aby mě měl Rainbow takhle rád. Nebo Rianna. Pohledem jsem přejela celé stádo a hledala jsem kobylčinu strakatou srst. Na opačném konci pastviny jsem konečně zahlédla tu rezavobílou nádheru. Skyovi jsem pohybem ruky naznačila, že jdu za Riannou a on na mě jen kývl a dál se věnoval mazlení se svou klisnou. Vyšla jsem tedy směrem k zadní části výběhu.
Jarní slunce zrovna zapadalo za lesnaté porostlé kopce v dáli. Atmosféra byla přímo magická. Donutilo mě to zastavit se a natočit tvář se slastně zavřenýma očima ke slunci. Na tváři mě zašimraly poslední paprsky. Obloha se zaplnila červánky. Ach, jak je najednou krásně, pomyslela jsem si. V tu ránu mi ale zmrzl úsměv na rtech. V celém těle mi hrklo, když jsem uviděla strakatou kobylku ležet na zemi. Na zkoprnělých nohách jsem k ní klopýtala přes zbylou část louky. Prosím, ať jen odpočívá! Doběhla jsem k ní a sotva jsem popadala dech.
Ona na tom však nebyla o nic lépe. Ležela na boku v trávě a zhluboka oddechovala. Srst na krku a na plecích se jí leskla potem. Zprvu bezvládné nohy se najednou začaly pohybovat. Rianna hrabala kopyty do vzduchu a zároveň se snažila si jimi zavadit o břicho. Přisedla jsem si k ní na zem a pomalu jsem jí začala hladit, abych jí uklidnila. Otočila na mě hlavu a upřela na mě pohled plný bolesti a utrpení. Její nohy se uklidnily. Měla jsem tak příležitost, přiložit ucho k jejímu břichu. Proboha! Zhrozila jsem se. Uvnitř jí hlasitě kručelo a to nevěstí nic dobrého.
Bleskově jsem vyskočila na nohy, abych upozornila Skye, že se něco děje. Když jsem se ale otočila jeho směrem, zjistila jsem, že tam není. Srdce se mi stáhlo úzkostí. Rozběhla jsem se, co mi nohy stačily, ke stáji na opačnou stranu ohrady. Několikrát jsem zakopla o trs trávy a dokonce jsem i jednou spadla a odřela si koleno, ale na to jsem nebrala ohled. Pokud je Rianna nemocná, v sázce je příliš mnoho! S krvácejícím a nesnesitelně štípajícím kolenem a strašný pícháním v boku jsem doběhla až ke stáji a z očí mi začaly pomalu téct slzy. Vpadla jsem dovnitř a prošla jsem celou chodbu. Nic! Nikde nikdo. Vyběhla jsem zpět na dvůr. Všichni už museli odejít domů. V tu chvíli jsem se cítila naprosto bezmocná.
Otevřela jsem ústa a instinktivně jsem se snažila v krku vyvolat jakési vibrace. Povedlo se! Z hrdla se mi vydral jakýsi zdeformovaný zvuk, vzdáleně podobný výkřiku. Neváhala jsem. Začala jsem křičet čím dál, tím víc. U toho jsem bušila pěstmi do zdi stáje, dokud mi v nich nezačala pulzovat bolest. O okamžik později z domu vyběhla vyděšená Natalie. „Co se děje?!" vykřikla, když uviděla můj výstup. Přestala jsem s randálem a sáhla jsem si kvapně do kapsy od mikiny. Ale k mému zděšení byla úplně prázdná. Sakra! Ten bloček mi musel vypadnout při běhu.
Začala jsem znovu pohybovat rty, ale tentokrát jsem nevydala ani hlásku. Nepodařilo se mi vytvořit řeč. Začala jsem proto divoce gestikulovat. Pak jsem si všimla mobilu v Nataliině ruce. Rozhodně jsem jí chytila za volnou ruku a táhla jsem jí jen v nazouvácích k výběhu. Trenérka pochopila, že to bude opravdu důležité, proto ani neprotestovala a rovnou se rozběhla po mém boku k pastvině. Ukázala jsem na ležící Riannu a jí bylo hned jasné, která bije. Doběhla k ní mnohem dřív než já a viděla jsem, jak si přikládá mobil k uchu. A to bylo jediné, co jsem zachytila. Dva takové sprinty na mě byly až moc, zatmělo se mi před očima a musela jsem se položit na trávu.
„Mell!" pomalu jsem otevřela víčka. Nade mnou se skláněl Skyův ztrápený pohled. Jistě, sekla jsem sebou a teď ležím na zemi, vzpomněla jsem si. Pak mi hlavou probleskla myšlenka na trpící Riannu a neobratně jsem se vyhrabala na nohy. Vztekle jsem se rozhlížela po pastvině, ve snaze zorientovat se. „Klid, Natalie už Riannu odvedla do stáje. Veterinář přijede každou minutou," uklidnil mě. Ulehčeně jsem si oddechla. Jenže v klidu jsem zůstala jen asi jednu setinu, než jsem si vybavila v mysli obraz ležící kobylky. Musím za ní!
Vyrazila jsem směrem ke stájím, ale hned po prvním kroku jsem zakopla a jistě bych se skácela, kdyby mě Sky nezachytil. Podepřel mne a bok po boku jsme šli přes pastvinu. Au, to koleno... Na dvoře už stálo zaparkované černé auto. Ve vchodu do stáje se mi celé tělo stáhlo strachem. Co když už jí není pomoci? Co jen budu dělat? Pokud ztratím dalšího milovaného koně, určitě to nezvládnu. Zatočila se mi z toho pomyšlení hlava a žaludek se mi nepříjemně zvednul. Pak jsem ucítila, jak mi Sky povzbudivě stiskl ruku a to mě přimělo udělat další krok dovnitř.
Na slámě tam ležela Rianna. Vedle ní stála trenérka a starší paní, nejspíš veterinářka. Sky, jako moje podpora, pevně svíral mou dlaň ve své a lehce mě postrčil vpřed. Teď nastává okamžik pravdy...
..................................................................................................................
Jak se máte? Já už jsem naštěstí celkem zdravá:) omlouvám se, že jsem delší dobu nevydala kapitolu, ale byla jsem s rodiči na chatě, která asi nikdy neslyšela o internetu:/ ale konečně jsem doma! Jestli se vám kapitolka líbila (doufám že ano:D) zanechte mi *vote* nebo koment...mimochodem úplně jsem vám zapomněla poděkovat za 300 přečtení, takže DÍKYYYY
-zatím ahoooj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Abenteuer-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
