Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 57 - Překonej strach!

Středa. Když jsem si nadzvedla tričko, abych se převlékla do svého jezdeckého oblečení, znovu jsem očima přejela můj barvy-měnící bok. Štěstí, že jsem si nezlomila žebra. Rentgen ukázal, že to mám akorát naražené. Dotkla jsem se prstem obrovské modřiny. Za dva dny stihla vystřídat snad všechny možné barvy. Od modrozelené až po tmavě fialovou, ale do týdne by se to mělo zahojit.

„Mell, pospěš si!" křikla na mě Sonny. Ona vždycky někam spěchá. Máme přesně rozvržený plán všeho, co se musí před závody stihnout a nachystat. Dnes máme za úkol zopakovat si v jízdárně kombinaci, podobnou té, co pojedeme v sobotu. Potom musíme umýt veškeré postroje, aby do pátku uschnuly a my je mohli namazat.

Náš malý parkur se skládá z jednoho dvojskoku, jednoho oxeru a dalších čtyř kolmých skoků. Trenérka Natalie nám do písku vyryla startovní a cílovou čáru. Pro ten správný pocit si přinesla zvoneček a bude nám zvonit start. Mám pocit, jako bychom byli na závodech už teď.

Riannu jsem před tréninkem lonžovala dost dlouho na to, aby nedivočila, ale zas jsem ji nijak neunavila. Proto když jsme po opracování společně s Emily a Kriss vjely do haly, byla ta moje kobylka klidná jako beránek. Jen zvědavě zastříhala ušima a prohlížela si překážky s odhodláním v očích.

„Tak jo, nejdřív si každá skočte tamten kolmák, abyste se trochu připravily, pak půjdeme na celý parkur," řekla Natalie a pokynula Emily, aby jela na překážku na dlouhé stěně. Emily kývla a pobídla svého bělouše do klusu. V rohu nacválala a vyšly jí přesně čtyři kroky do odrazu. Kůň přeletěl překážku s rezervou a po dopadu si nadšeně vyhodil.

Em se jen usmívala a mávla na mě. Ukázala jsem jí palec nahoru a sledovala jsem Kriss a jejího ponyho, jak se i oni blíží ke cvičnému skoku. Macek si před skokem přidupnul, ale při letu se natáhl a lehce přistál na druhé straně překážky. Vypadal nezúčastněně, jako by si vůbec neuvědomoval, že zrovna něco přeskočil.

Polkla jsem tak hlasitě, že to muselo být slyšet i za zdí haly. I přesto, jak moc jsem se snažila nemyslet na můj pád, mě stejně ta myšlenka pořád v hlavě tlačila a já cítila, jak se mi třesou ruce. Mám strach. Strach, že znovu poletím k zemi. Natalie mi dala pokyn, abych si kolmák taky zkusila. Ne! Nechci!

Ve spáncích mi bušilo a měla jsem chuť seskočit ze sedla a běžet se schovat někam pod hromadu sena. I když jsem si od toho pádu namlouvala, že se nebojím a že to pro mě nic není, opak byl pravdou. Není to přeci můj první pád. Z Perly jsem spadla několikrát. Jenže ona mi nikdy úmyslně nevyhnula překážku.

„Mell, pojeď!" zavolala na mě Natalie značně netrpělivě. Nadechla jsem se. Teď nebo nikdy. Stiskla jsem holeně a klusem jsem navedla Riannu k překážce. Dala jsem jí pobídku do cvalu a nespouštěla jsem oči z překážky. Není zas tak vysoká, to zvládneme...dobře, teď už vypadá vyšší...to nemůžeme v životě zvládnout!

Asi krok a půl před překážkou jsem zavřela oči a přitáhla jsem otěže, co nejvíc to šlo. Rianna zabrzdila do klusu a překážku objela. Zastavila jsem ji a přerývavě jsem dýchala. „Co to mělo být?!" ozval se naštvaný hlas trenérky. Neodvažovala jsem se zvednout oči od země. V periferním vidění se mi objevila oranžová skvrna jejích vlasů.

„Mell, co si..." zarazila se, když viděla, že mi po tváři stéká slza. Položila mi ruku na stehno a o dost vlídnějším hlasem se zeptala: „Máš strach?" Nepatrně jsem kývla, aniž bych se na ni podívala. „Nemusíš to jet, jestli nechceš," řekla. Rázem jako by mi spadl kámen ze srdce. Ramena se mi uvolnila a já ulehčeně vydechla.

„Na druhou stranu je to ale škoda. Trénovaly jste na ty závody a teď to vzdáš kvůli jedinému pádu?" zeptala se. To je pravda. Rianna není divoká, je jen nadšená, že může skákat. Přece ji o tu radost nepřipravím. Utřela jsem si tvář a sebrala jsem otěže. Zkusím to. Musím to zkusit!

Otočila jsem se směrem k vratům od haly. Právě sem přijížděli ostatní. Zůstali s koňmi na druhé straně plochy a čekali, až si budou moct dráhu projet i oni. Sonny se na mě usmála z hřbetu své černé kobylky. Sky mě podpořil mrknutím a poslal mi vzdušnou pusu. Začervenala jsem se. Abych to zamaskovala, začala jsem se soustředit na překážku.

Znovu jsem navedla Riannu správným směrem a pobídla jsem ji do živého cvalu. Zvládnu to, zvládnu to, zvládnu to, opakovala jsem si stále. Tentokrát jsem byla připravená. V duchu jsem si počítala kroky. Nádech. Nadzvedla jsem se ve třmenech zároveň s kobylčinýma předníma nohama. Přeletěly jsme obloukem kolmák a po dopadu jsem zpomalila do klusu. A výdech.

Pohladila jsem její strakatý krk. Zvládly jsme to! Ty jsi moje šikulka. „Dobře," řekla Natalie a vzala do ruky zvoneček. Měla jsem teď pocit, že dokážu cokoliv. Jako by mi celý svět najednou ležel u nohou a já mohla dosáhnout všech svých snů. Na závody teda pojedem!

Natalie mě rovnou poslala na celý parkur. Zastavila jsem s Riannou před imaginární tribunou, pozdravila jsem imaginární rozhodčí a kolem uší mi prolétl zvuk zvonku. Pobídla jsem Riannu do klusu a u startovací čáry jsme nacválaly.

První překážka byl náš cvičný kolmák. Bez problému jsme ho přeletěly a ten další jakbysmet. Následoval dvojskok. Rianna musela hodně prodloužit, aby jí to vyšlo, ale i přes její snahu jsem zaslechla, jak kavalety druhého skoku spadla do písku. Nevadí. Nic nás nerozhodí. Další dva kolmé skoky jsme taky zvládly a zbýval už jen poslední.

Padesáticentimetrový oxer. Nájezd na něj byl poněkud složitý, takže Rianně opět nevyšly kroky. Ale ona si z toho rozhodně nedělala těžkou hlavu. Odrazila se dřív a vyskočila vysoko do vzduchu. Nečekala jsem to, tak jsem se jen na poslední chvíli chytila hřívy. Ale za skokem jsem skončila v sedle, takže jízda byla úspěšná. Jsme připravené vyhrát!

.................................................................................................

Závody už se blíží :)) Nechci vás strašit moji milí, ale příběh se nám už pomalu blíží ke konci:/ :-(    Nebojte, ještě určitě vyjde pár kapitol a krátký epilog na závěr<3

Jestli se vám kapitola líbila, určitě budu ráda za *votes* nebo za komenty! Díky moc a moc<3

-zatím ahoooooj-