Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 19 - Záhada v lese, část 1.✔️

U babi Anny bylo veselo. Vyprávěla nám nějaké své historky z dob, kdy byla ještě malá a taky jezdila na koni. Ukazovala nám i své staré fotky. Byla neskutečně příjemná a přátelská. Hned jsem si ji zamilovala. Je stejná jako Emily. „Teď vám povím jednu legendu," řekla a tajemně se na nás usmála, „říká se, že prý tady v lesích v okolí Atlanta Planes žije nějaké zvláštní plemeno divokých koní. Objeví se ale prý jen tomu, kdo věří na kouzla. Věříte?" V místnosti bylo najednou napjaté ticho. Všichni jsme po sobě tázavě pokukovali.

„Ale babi, vždyť víš, že to jsou povídačky, které se říkají malým dětem," zasmála se nakonec Em. I přesto mi však zůstala ta myšlenka ležet v hlavě. Hmm. Divocí koně. To by byla paráda! Hodiny ukazují poledne. „Musíme vyjet, abychom neměli moc velké zpoždění," prohlásil Fill, jako správný vůdce skupiny, a zvedl se k odchodu. Všichni jsme se s Babi Annou rozloučili, Emily ji obejmula. Ještě jsme od té dobré víly v podobě staré paní dostali na cestu červená, šťavnatá jablka. Vyvedli jsme si koně na cestu, nasedli jsme a v daném pořadí jsme vyjeli směrem k polím. Babička nám mávala z okna a na rozloučenou nám věnovala další ze svých zářivých úsměvů.

Koně našlapovali opatrně mezi drny v poli. Najednou jsem zaslechla nějaký hluk a Rianna se zastavila. Vlastně se zastavili všichni koně. Fill si přiložil ruku k helmě, aby si zastínil oči, a podíval se kamsi do dálky. „Jede sem traktor. Asi hnojí pole," oznámil nám. „Radši to vezmeme támhle lesem, ne? Je to sice zajížďka, ale jen nepatrná," navrhl Sky a všichni jsme jeho nápad odsouhlasili. Nasměrovali jsme své čtyřnohé kamarády k lesu, který obklopuje pole z jedné strany. Pod korunami stromů aspoň není takové horko. I přesto, že je teprve jaro, slunce dnes celkem paří. Nechali jsme koně, ať si protáhnou krky. Povolila Rianně otěže a ona hned sklonila  uvolněně hlavu k zemi.

Zbytek se rozhodl, že si zazpívají nějaké písničky, aby jim cesta rychleji ubíhala. Já zůstanu trochu pozadu a závistivě je poslouchám. Kéž bych si tak mohla zazpívat s nimi. Možná, že brzy už budu moct mluvit. Ale co když se mi nepodaří překonat tu minulost a budu už do konce života jen vydávat divné zvuky? Z myšlení mě vytrhne Sky, který popojede se svou bronzovou klisnou blíž ke mě. „O čem přemýšlíš?" zeptá se a upře na mě své zelenkavé oči. Na setinu sekundy se do nich zahledím, ale pak hned uhnu pohledem a pokrčím rameny. „Mrzí tě, že nemůžeš zpívat?" špitne Sky. Sakra, má mě přečtenou.

Než stihnu cokoli naznačit, pokračuje v mluvení. „Já zpívat neumím. Všem by vám vykrvácely uši," zasměje se. Představa, jak Sky zpívá a všem domům v naší ulici praskají okenní tabulky, mě přinutila k úsměvu. Skye viditelně potěšilo, že výraz na mé tváři se změnil k lepšímu. Z klidné vyjížďky nás náhle vyrušily podivné zvuky. Nejdřív je uslyšeli koně. Zastavili se a ustrašeně se začali rozhlížet kolem. „Copak se děje holka?" zašeptal Sky a pohladil kobylku po krku. Pak se kromě šramotu ozval ještě další zvuk – dusot kopyt. Napadlo mě, že to můžou být jen srnky, ale to už jsme uviděli, jak se mezi stromy mihly dva obrysy.

Křoví přede mnou zapraská a z vyskočí z něj zvíře s tmavohnědou srstí. Ne, na srnku je to moc velké... je to kůň! Vzápětí za ním vyskočí ještě jeden o něco menší a světlejší. Jenže až moc pozdě si se Skyem uvědomíme, že se teď cvalem řítí přímo na ostatní. Tohle nedopadne dobře. A taky že ne. Emilyin bělouš Luxor, který je celý den jako z divokých vajec, za sebou uslyšel dusot kopyt a probudil se v něm nespoutaný divoký kůň. V mžiku vytrhl své jezdkyni otěže z ruky, a když ti dva koně prosvištěli kolem, ochotně je následoval. To ale zas vyděsilo oba neznámé koně a ti začali zmateně kličkovat mezi stromy mimo cestu.

„Musím jí pomoct!" křikl Sky. Potom svižně pobídl svou klisnu a snažil se je dohnat, ale les byl mimo cestu téměř neprůjezdný. Emily nezbývalo nic jiného, než se pevně držet. Prosím, zvládni to, Em!  Už se nám skoro ztratili z dohledu, když náhle Luxor uklouznul. Zalapala jsem po dechu, když mu Emily s křikem přeletěla přes hlavu. Všichni jsme mezitím už sesedli a drželi své nepokojné koně za uzdy. Jakmile Emily spadla, vydali jsme se urychleně k tomu místu. Sky už byl u ní a v rukou svíral jak Cherryiny, tak i Luxorovi otěže. Em seděla vyjevená na zemi a mnula si rukou kotník. „Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" zeptala se jí Sonny starostlivě. „Jsem jen trochu otřesená, ale kotník mi málem zůstal ve třmenu, asi je vymknutý," řekne Em a pokusí se s Fillovou pomocí vstát.

Až teď si vlastně všimneme dvou koní, kteří se mezitím uklidnili a nyní se opodál klidně pasou, jako by se vůbec nic nestalo. To oni to vlastně celé zavinili. Když jsme se na ně všichni upřeně podívali, zvedli oba hlavy od trávy a pohled nám oplatili. „Myslíte, že jsou to ti divocí koně, o kterých mluvila Emilyina babička?" zašeptá Fill a nahlas polkne. Na okamžik o tom nikdo z nás nepochyboval, ale potom jsem si všimla, že mají podkovy a jednomu se na krku houpe roztrhlá ohlávka. A nebyla jsem jediná, kdo si všiml. „Tak divocí koně, jo? A jak teda vysvětlíš tu zničenou ohlávku a vypálené značky?" otřásá se smíchy Sky.

Musím se taky uchichtnout. Ale na malý moment mě to taky dostalo. Fill se zatvářil uraženě a probodnul mě pohledem. „Tak jsem si nevšiml, no. To není konec světa," zabrblal mrzutě. „Ehm, ehm, nechci vás rušit při vašich hádkách, ale asi jsem si zvrtla kotník a ráda bych se dostala domů, pokud vám to tedy nevadí," ozvala se naštvaná Emily za našimi zády. Fillovo mračení není nic oproti jejímu momentálnímu výrazu. Nakonec se klukům povedlo vysadit co nejopatrněji Em zpět do sedla. Její kůň Luxor už se naštěstí stihl uklidnit. „Ale co uděláme s těmi koňmi?" zeptala se Sonny, „ti musí přece někomu patřit." Všichni jsme začali usilovně přemýšlet, jak to udělat a já mezitím došla k oběma uprchlíkům.

Jeden z nich byl moc pěkný tmavohnědý valach. Na čele měl hvězdičku a na zadních nohách ponožky. Upoutala mne nevýrazná jizva na pravé přední noze. Pohladila jsem ho s opatrností po nose a zaměřila jsem svůj pohled na druhého. Byl o dost menší, dokonce i menší než Rianna. Vypadá, že je dobře živený, boky má větší než březí klisna. Srst měl hnědou, až skoro zlatou a hustá černá hříva mu trčela do všech stran. Takový typický hucul, řekla bych. Ale komu patří?

V tu chvíli jsme uslyšeli poblíž další zapraskání větví.

.......................................................................................................

Tak co si myslíte, že to asi bude? :D

Konečně mám čas vydat další kapitolu:) tak pište, jak se vám líbila, budu ráda za každou podporu, *votes* a snad další vyjde brzy:/

-zatím ahoooj-