Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 3 - Osudové seznámení✔️

Čaute:) v médiích je obrázek z netu, který se asi tak nejvíc podobá Sonatě...no nebudu to protahovat, užijte si čtení:)

Když mě opustila stýskací chvilka, pustila jsem se do vybalování věcí. Jako první jsem si vzala sluchátka a pustila jsem si nějaké veselé písničky na odreagování. Začala jsem postupně rozdělávat jednu krabici po druhé. Jako první jsem vyndala oblečení a úhledně jsem ho naskládala do dvou prostorných skříní. Poličky se pomalu zaplňovaly, až jsem nakonec vyprázdnila více než polovinu krabic.

Z jedné krabice jsem vyndala hodiny a opatrně jsem si je vybalila z fólie. Musím si sem pak někam přitlouct hřebík na pověšení, pomyslela jsem si. Hodiny ukazovaly 13:50. Zakručelo mi v břiše. Však Leslie říkala, že ve dvě se vrátí mí noví nevlastní sourozenci ze školy a poprvé se společně naobědváme. Ne, že bych z toho zrovna nadšením skákala do vzduchu. Vlastně jsem spíš nervozitou bez sebe.

Položila jsem hodiny na stůl a vyklouzla jsem z pokoje. Tohle byla moje dost možná poslední šance, v klidu si prohlédnout zbytek domu. Nejvíc mne lákal pokoj Sonaty. Byl hned vedle mého. Na dveřích byl ozdobný nápis „Sonnyino království". Tak to budu doufat, že princeznička není moc namyšlená.
Pokoj byl stejně velký, jako můj. Stěny byly světle fialové a všude byly plakáty koní. U postele stálo velké zrcadlo a na něm lepící poznámka: „Závody JK Atlanta – 15.4." To mě jen utvrdilo v tom, že má nová nevlastní sestra jezdí na koni.

Nad stolem byla pověšená velká nástěnka se spoustou fotek. Na většině z nich byla dívka s blond vlasy (určitě Sonata) a překrásný černý kůň. Objevovaly se tam i další dívky s rozesmátými tvářemi. Nejvíce mne zaujal rámeček, ve kterém byly čtyři zářivé fotky.

Na první byla malá blondýnka, pózující s bílým poníkem. Na druhém byla opět blondýnka, tentokrát seděla na ponym. Vedle nich stál vysoký tmavě hnědý kůň a na něm seděl Charles. Ani jsem nevěděla, že taky jezdí. To mu celkově přidává plusové body. V dalším rámečku byla opět blondýnka s nějakou svou kamarádkou a stála vedle toho vraníka, a na tom posledním s vraníkem skákala přes obrovský oxer.

Ozvala se ve mě závist. Taky bych chtěla umět takhle dobře jezdit. Moje skoky s Perlou nevypadaly nijak skvěle. Navíc, nikdy jsem neskákala výš než do 70 cm. Trenérka mi často vytýkala spoustu věcí, ale já jsem jim moc pozornost nevěnovala. Měla jsem neskutečnou radost vždy, když jsme nějakou překážku zdolaly. Ať byla sebemenší. Achjo, Perlo, chybíš mi...

...

Tobbyho pokoj byl...no, prostě pokoj malého kluka. Polštář měl ve tvaru auta, koberec jako fotbalové hřiště a všude se válely různé figurky a stavebnice. Překvapilo mě, když jsem na jeho stole našla dětskou jezdeckou přilbu. Tahle rodina je snad celá složená z koňáků! Zatetelila jsem se něhou, když jsem si představila malého chlapečka na malinkém poníkovi. Aww, vždyť on by klidně mohl jezdit na Coffeem nebo na Choco.

Prošla jsem i zbytek místností, ale stejně se mi nejvíce líbila zahrada. Proto jsem vyšla znovu ven. Pod nohama se mi prosmýkla mourovatá kočka a zmizela v domě. Jen jsem pokrčila rameny a pokračovala jsem k ohradě s poníky. Coffee s Choco se pásli a ani si mě nevšimli. Jsou tak dokonalí, malinkatí a kulaťoučcí. Chtěla bych být tak malá jako Tobby, abych se na nich mohla projet. Hned jsem se napomenula. Nechci teď vůbec myslet na ježdění... vzpomínky na tu svobodu, když jsme s Perlou cválaly loukou jsou stále bolestivé.

Vzpomínky na mou milovanou kobylku se opět tlačily na povrch. Abych zatlačila tu bolest, která se mi prodírala hrudí, dřepla jsem si ke Coffeemu a zabořila jsem mu obličej do hřívy. Poník zvedl hlavu od trávy a nechápavě si mě prohlížel, jakoby mi chtěl říct: „Proč mě rušíš od jídla?"

Z okna zavoněl oběd. Vtáhla jsem lahodnou vůni do nosu. Už mám vážně hlad. A ještě se musím převléct, když se tady válím na zemi. Vstala jsem z trávy a naposledy jsem podrbala strakaté poníky na čele. Otřela jsem si oči a tváře rukávem a vrátila jsem se do domu. Vybíhala jsem schody tak rychle, že jsem si ani nevšimla postavy, která zrovna vycházela z horní koupelny. Narazila jsem svou hlavou rovnou do ní. „Au, co děláš!?" ozval se vysoký, naštvaný hlas. Přede mnou stála vytáhlá, štíhlá blondýnka. Ihned jsem z poznala dívku z fotek, mou budoucí nevlastní sestru Sonatu.

Byla hezčí, než jsem čekala. Kůži měla lehce opálenou a tak ještě více vynikly její blond vlasy pod ramena a tmavé modré oči. Zamávala na mě dlouhými řasami, až jsem se divila, že se neudělal průvan a prohlídla si mě od hlavy až k patě. Její pohled jsem si přesně nedokázala vyložit, ale rozhodně ze mě nebyla nadšená. Pak pohodila svou zlatou hřívou a řekla: „No, hádám, že ty budeš má nová nevlastní sestra. Já jsem Sonata, ale všichni mi říkají Sonny. Koukám, že ty asi nejsi moc čistotná, co? Jo a mimochodem, jak se vlastně jmenuješ? Melodie nebo tak nějak...že?" Upřela jsem pohled na zem a cítila jsem, jak se mi oči opět plní slzami. Proč je na mě nepříjemná? Nic jsem jí neudělala...

Sonny si odkašlala a pak prolomila ticho posměšnou větou: „Jo, ty vlastně nemluvíš." To pro mě byla poslední kapka. Tvrdě jsem do ní vrazila ramenem a rozběhla jsem se do svého pokoje. Důkladně jsem za sebou práskla dveřmi a sesunula jsem se k zemi. Čekala jsem, že se dostaví slzy, ale očividně už jsem dnes všechny vyplýtvala. Proč se naše první setkání muselo rovnou takhle pokazit...

Převlékla jsem se ze špinavého oblečení a šla jsem do kuchyně. Sice jsem se nechtěla znovu vidět s tou nepříjemnou blondýnou, ale hlad vyhrál nad hrdostí. V kuchyni už byli všichni kromě ní. Tobby mi zamával na pozdrav a to mě donutilo, aspoň předstírat úsměv.

Po jídle jsem se odebrala nahoru do svého pokoje. Potřebovala jsem si zlepšit náladu, tak jsem zapnula svůj starý notebook a přihlásila jsem se do internetové sítě. Měla jsem štěstí, Tori byla zrovna online.

„Ahoj Tori:)"

„Čau holka, jak je?"

„Celkem fajn, můj nový pokoj je moc pěkný, pak ti pošlu foto. A Dawnovi mají něco úplně MEGA úžasnýho!"

„Co?! :O"

„dva SHETLANDSKÝ PONÍKY!"

„Tak to je TOP <3 A co tví NEsourozenci?"

Teď jsem se zarazila. Tori je má nejlepší kamarádka, můžu se jí svěřit se vším. Ale na druhou stranu, ona tady s urážlivou slečnou nic nezmůže. Navíc je ode mě vzdálená spousty kilometrů. Nakonec jsem se rozhodla nechat to u toho, že mi není moc fajn, ale nechci to teď řešit. Pak jsme si chatovaly ještě dlouho, dokud mě zezdola nezavolala teta Lusy.
Přišla jsem do obýváku a teta tam na mě čekala. „Tak Mell, tady mám pro tebe legitku na autobus. Leslie ti jí vyřídila, abys mohla jezdit do školy," řekla teta. Při zmínce o škole mnou projela vlna nervozity. Do nové školy jsem měla nastoupit už příští týden.

Převzala jsem si od tety kartičku a svezla jsem se na gauč. Z kuchyně hned vyběhl Tobby a nadšeně vyskočil na gauč vedle mne. „Překvápko, překvápko!" křičel na celé kolo. To už z kuchyně vyšla i Leslie a v rukou nesla dort s čokoládovou polevou. Postavila ho na stůl přede mě a řekla: „Tak, ať se ti u nás líbí Mell." Její hlas zněl sladce, jako zvoneček. Oblíbila jsem si jí a měla jsem ji stejně ráda, jako svou tetu i přesto, že jsem ji neznala až tak dobře.

První den v nové rodině. I přes tu nepříjemnost se Sonatou se cítím být v rámci možností přijata. Rozhodně pomáhá fakt, že se můžu každé ráno jít pomazlit s rozkošnými poníky!

.....................................................................................................................................

Tak a jsme na konci další kapitoly:) no, pochybuju, že někdo čte tyhle kecy na závěr, takže vám akorát děkuji za každou podporu, *votes*

-a zatím ahooj-