V médiích je ilustrační foto, jak by mohl vypadat Krissin pony - Macek:) Užijte si novou kapitolu!
.....................................................................................................
Zezačátku jsem si myslela, že mě jen šálí sluch, ale když se zvolání ozvalo po několikáté, rozhodla jsem se pokračovat směrem k němu. Rozcestí už jsem stejně dávno přešla. Přidala jsem do klusu a vydala jsem se cestou doprava, odkud se volání ozývalo. Rianna klusala s hlavou zdviženou a ušima našpicovanýma právě tím směrem. Po pár metrech se mi podařilo rozeznat dívčí hlas, který volá o pomoc.
Odpověděla bych, ale tak nějak nemůžu mluvit. I přesto jsem se ze sebe snažila vydat při nejmenším alespoň „Haló!?" „Tady, jsem tady!" odpověděl ihned hlas a byla v něm slyšet i kapka beznaděje. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde jsem nikoho neviděla. Pak jsem si všimla, že Rianna hledí kamsi doprava, a když jsem se podívala tím směrem, povšimla jsem si nepatrného pohybu poblíž mezi menšími stromky a keři. Seskočila jsem z Riannina hřbetu a vedla jsem ji za sebou skrze mladé stromky.
Jen co jsme se pár metrů vzdálily od cesty, uviděla jsem krémového ponyho, který napůl sedí, napůl leží na zemi s otěžemi zamotanými kolem nohou. Když zaslechl šustění listí a ucítil pach jiného koně, otočil trochu hlavu mým směrem a srdcervoucně zařehtal. „Ta... tady," pípl ten dívčí hlas a já si konečně všimla helmy, pod kterou se skrývaly zrzavé vlasy. Kriss? „Macek se při cestě zpátky splašil a odběhl z cesty. Tady ale zakopnul a shodil mne na zem. Nohy si zamotal do otěží a nemůže se pořádně zvednout," vysvětlovala Kriss se slzami v očích, "musíš nám pomoct, prosím! Jak jsem z něho spadla, zaklínila se mi noha a... já-já se nemůžu moc hýbat!"
Co teď? Musím jim pomoct co nejrychleji! Nejdřív mě napadlo, dojet pro pomoc. Zvedla jsem ukazováček, abych Kriss ukázala, že má počkat, jenže ona propukla v usedavý pláč. „Prosí-ím nechoď p-pryč. Já-já tady umřuuu, mám stra-ach, že Ma-acek si uublíží," vzlykala a prosebně se na mě dívala. Nakonec jsem se rozhodla jednat. Vzala jsem do ruky řemínek otěží, ale při každém pohybu sebou poník netrpělivě cuknul. Všimla jsem si, že má pod koleny otlačeniny jak se mu otěže zarývají do kůže. Co nejopatrněji jsem otěže rozepla. Šlo to ztuha, protože byly těsně napasované na poníkových nohou, ale nakonec se mi to přece jen povedlo, a mohla jsem opatrně povolit jeho pouta.
Jen co pony zjistil, že má končetiny konečně volné, ihned se snažil opatrně postavit. Zatímco jsem držela dvoje otěže, začala jsem s vyprošťováním Krissiny nohy zpod nějakého trouchnivějícího kusu stromu. Jak se jí vůbec povedlo se tady tak zaseknout? „Au, to bolí!" zaúpěla. Podala jsem jí tedy ruku a na prstech jsem odpočítávala. Raz, dva a tři! Zabrala jsem, jak nejvíc to šlo a Kriss se podařilo s bolestným vzdechem osvobodit její zaseknutou nohu. „Dě-děku-ju," škytala stále plačící a objala mě. A dobře, že to udělala, protože jakmile na nohu došlápla, sykla bolestí a zapotácela se. Kdyby se nestihla zachytit o moje rameno, určitě by skončila na zadku. „Jak se odsud dostaneme, když nemůžu skoro chodit?" zeptala se mě. Jo, to bych taky ráda věděla. Navíc ve stáji už budou všichni určitě umírat strachy o mě a Riannu...
Nakonec jsem vymyslela plán. Teda, něco jako plán. Opatrně jsem Kriss pomohla dokulhat k jednomu pařezu. Natočila jsem Riannu tak, aby její bok byl co nejblíž k němu. Pochopila to. Nebo spíš ony obě. „Vysadíš mě, prosím?" poprosila mě zrzka a položila ruku kobylce na kohoutek. Já jsem jen kývla. Tentokrát to odpočítala ona: „Raz, dva, tři a hop!" Vynaložila jsem veškeré úsilí, abych dostala její zadek na úroveň strakatého hřbetu. Užuž to vypadalo, že Kriss sklouzne zpátky dolů, ale z posledních sil se přichytila hřívy a octla se tak úspěšně na kobylčiných zádech. Vzala jsem oboje otěže a hodně pomalým krokem jsme se vydali po cestě zpět do stáje. Kriss se celou dobu třásla, až jsem se bála, že sklouzne na zem. Kráčeli jsme po nějaké kamenité cestě, která mi nebyla nijak extra povědomá. Ne, přece nejdeme špatně. Neztratili jsme se...že ne?
Slunce už začalo na nebi mírně měnit svou barvu ze zářivě žluté do červené a to se mi ani trochu nelíbilo. Došli jsme k dalšímu rozcestí a já se zastavila. „Co se děje?" zeptala se Kriss roztřeseným hlasem, „ty víš, kudy máme jít, že jo?" Neodpověděla jsem. Achne... musela jsem někde špatně odbočit. Nepamatuju si cestu zpátky, nemám u sebe mobil a dokonce se ani nedokážu zeptat na cestu... ne, že by tu snad byl někdo, koho bych se mohla zeptat.
„Tak kterou cestou půjdem?" zněla další Krissina otázka. Já nevím! Pokrčila jsem rameny a na venek jsem se snažila zůstat klidná. Třeba si Rianna pamatuje cestu, napadlo mě. Hodila jsem otěže zrzce a mlaskla jsem. Kriss jen nechápavě sledovala, o co se to tu snažím. Ale Rianna to naštěstí brala jako jasný pokyn k pokračování směrem domů. Vydala se instinktivně odbočkou doprava a já se modlila k Bohu, aby to byla ta správná. Když už slunce z půlky zapadlo, les začal řídnout a před námi se konečně rozprostřela pole. A co líp – Pastviny! Už jsme konečně zpátky! Rianna nás dovedla domů! „Zvládly jsme to!" vykřikla Kriss ulehčeně.
„Tady jsou! Mell! Kriss!" ozýval se povyk ze všech stran. Seběhlo se k nám veškeré osazenstvo stáje s Natalie v čele. „Báli jsme se o vás," řekla Emily a padla mi kolem krku. Pak to šlo ráz na ráz. Někdo sundal Kriss z koně a odvezl ji s nohou na rentgen. Další člověk odvedl jejího ponyho do stáje a ošetřil mu nohy. Všichni se tedy postarali o ty dva a na mě zbylo postarat se o Riannu. Bylo to náročné, ale tys to zvládla. Jsi moje milovaná strakatá kobylka! Hladila jsem ji po hlavě a odváděla jsem ji na pastvu, aby si už konečně mohla pro dnešek odpočinout.
Jak jsem tak stála u plotu a pozorovala Riannu jak se ode mě při západu slunce pomalu vzdaluje, ozvalo se za mnou zakašlání. Podruhé ten den jsem leknutím nadskočila, ale tentokrát za mnou nestál zrzek, ale brunet a propichoval mě smutnýma hnědýma očima. Ehm, Fille? „Čau Koč- teda chci říct Mell, chápu, že toho máš dneska hodně za sebou, ale máš ještě chvíli čas? Potřeboval bych ti něco říct..."
.....................................................................................................
Konec další kapitoly^^ snad se vám líbila a budete číst i nadále. Ještě to tu musím trochu zamotat:DD těšte se v pátek na další, a pak konečně prázdniny!!!
Díky za podporu a...
-zatím ahoj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Macera-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
