Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 38 - Stájové drama 1/2

Co se to stalo? Co to bylo?! Klepu se zahrabaná pod peřinou a v hlavě mi probleskne celý den. Škola. Pláž. Cesta domů. Tkaničky. Aron...a polibek! Byla to jen taková dětská pusa. Jen letmý dotyk našich rtů, který trval sotva dvě vteřiny. Ještě teď jsem z toho celá vykulená.

Vzpomínám si, jak jsem vyskočila na nohy a snažila se co nejrychleji dostat do domu. Jenže to bych nebyla já, kdybych se u toho málem nepřerazila o popelnici. V hlavě mi běží, jak se potácím do schodů a znovu do něčeho vrážím. No, byla to Sonny a úplnou náhodou měl její obličej stejně rudou barvu jako ten můj.

Na podrobnosti jsem se neptala a radši jsem zapadla do pokoje, než mě začne zpovídat ona. Však ono to teprve přijde. Tak a teď tu ležím ve své posteli a ptám se sama sebe, proč jsem tak zareagovala. Popravdě, nebylo mi to nijak nepříjemné. A ten polibek v sobě neměl ani žádnou vášeň nebo chtíč. Byl spíš takový plachý.

...

*Píp, píp, píp* Proberu se ze spánku a ze všeho nejdřív pošlu v duchu budík někam. Pak mě napadne vstát a jít ho vypnout. Mrknu na sebe do zrcadla a zděsím se, jako vždycky po ránu. Ale kruhy pod očima už jsou u mě normální. Mrknu na mobil. Mám tu dvě zprávy od Skye. No co už. Ignoruju je a radši ze sebe jdu udělat aspoň trochu člověka.

Sonny je už od rána nějaká divná. Půl hodiny se nakrucuje před zrcadlem, což sice dělá i normálně, ale pobrukuje si u toho písničku, která je podle ní naprosto trapná a navíc si spletla kartáček na zuby s řasenkou. Dvakrát. U snídaně nasypala omylem lupínky vedle misky a do vchodových dveří se trefila taky až na několikátý pokus.

Hmm...zvláštní. Má sestřička obvykle nebývá tak roztržitá. Teď sedí mlčky vedle mě v autobuse, na tvářích má připitomělý úsměv a zasněně se kouká ven z okna. Jakmile k nám přistoupí Emily, hned si toho taky všimne. Naznačím svým obvyklým gestem a vzdušným otazníkem, že k tomu stejně jako ona, nemám co říct.

Přicházíme ke škole, kde na nás většinou čekají kluci. Teď už tedy jenom Fill. S každým krokem blíž k němu, se Sonny víc a víc červená. Hodíme po sobě s Emily pohled, který říká: Tak už je to jasný. Fill se k nám připojí a dělá, jako že nic. První hodina matika...no hurá.

...

Po celou dobu vyučování jsem se trápila pohledem z okna na sluncem zalité ulice. Dnes je ideální den na vyjížďku. Třeba bychom mohli přemluvit trenérku, aby nás vzala do terénu. Můj návrh byl při obědě ostatními schválen, takže už zbývalo jen nějak šikovně zpracovat naši trenérku Natalie.

Ze školy jsem jela s ostatními rovnou do stáje. Na co se stavovat doma, že? I přesto, že to mám jen pár set metrů. „Ahoj Natalie!" pozdravili všichni sborově. Natalie si otřela dlaní čelo a kývla nám na pozdrav. Sonny jí po té vylíčila náš nápad s vyjížďkou. „Jistě, proč ne. Můžeme si vyjet," souhlasila trenérka a poslala nás pro koně.

„Vlastně Mell, počkej!" zavolala na mě ještě, „Rianna je teď čerstvě po očkování, takže musí být v klidu. Ale můžeš si vzít ven Ebena, pokud chceš." Má dobrá nálada byla tatam. S Ebenem ven? Vůbec! Zavrtěla jsem hlavou a dala se k odchodu. „Nebo můžeš třeba vzít Rainyho na chvíli na lonž a trochu s ním pocvičit," navrhla ještě.

Tak to si nechám líbit! Začnu přikyvovat ostošest a letím do výběhu pro hřebečka. Miluju, když s ním můžu pracovat. Je to jako vytváření pouta a důvěry mezi jezdcem a koněm. To mě naučil Sky. Dřív jsem s koňmi ze země vůbec nepracovala. Můj business byl prostě přijít, jezdit, pomazlit a odejít.

S Rainbowem si ale užívám každičký okamžik. Nejdřív ho nechám trochu proběhnout v kruhovce, aby se vydováděl. Pak ho lonžuju v klusu na obě ruce. Hřebeček se krásně uvolnil a já jen obdivuju jeho dokonale pravidelné chody. Celej po mámě. Pak ho nechám cválat. Občas si z radosti poskočí nebo vyhodí zadníma nohama.

Asi po půlhodince práce ho vezmu na vodítko a projdu se s ním kolem pastvin, abych ho vykrokovala. Jako obvykle dělá blbosti. Poklusává, řehtá na ostatní koně a jednou mi i stoupne na nohu. Ale je to mladý hřebeček, co jiného od něj čekat. Zavedu ho do stáje a důkladně vyčistím. Poté prostě jen sedím vedle něj a čučím na něj jako na svatý obrázek.

„Ehm...ahoj," ozve se z chodby. Při zvuku toho hlasu celá ztuhnu a zčervenám. Zamumlám něco do trapného ticha a podrbu Rainyho na čele. Ten spokojeně chroupe seno a nevypadá, že by mě mohl nějak z téhle situace dostat. Nádech. Výdech. Postavím se a zpříma se podívám na Arona, stojícího v chodbě stáje. Čelím jeho modrošedým očím, které jsou podobné těm mým, a přece tolik jiné.

„Já...promiň. Nechtěl jsem tě nějak vystrašit...ehm, já jen..." začal koktat Aron a pohledem hledal jakýkoliv záchytný bod. „To je moc pěkný kůň," řekl a snažil se rychle změnit téma. Ani nemusel, někdo nás totiž vyrušil.

„No to snad ne! Mellindo, nebo jak se jmenuješ, můžeš mi sakra vysvětlit, kdo poškrábal moje nové sedlo?!" Alexin hlas zaburácel chodbou. Zřejmě jsou všichni ještě na vyjížďce, tak si jde svůj nepochopitelný vztek vybít na mě. Jak dospělé. Alex se postaví mezi mě a Arona a mračí se. Pod nos mi strčí kožené sedlo a zaječí: „Vidíš?!"

Zaostřím na sedlo, ale nevidím nic, kromě maličké světlé rýhy na černém posedlí. Pokrčím rameny a hodím po ní pohledem, značícím nezájem. To ji rozzuří tak, že jí jde z uší skoro pára. „Určitě si to byla ty! Tvoje sedlo je vždycky vedle mého. Tak se přiznej!" zařve a přehodí svůj drahocenný kus kůže přes dvířka boxu.

Rozhodnu se ji ignorovat, což se ale v mém případě moc nevyplatí. Alex si odhrne vlasy z obličeje a rychlými kroky se ke mě přibližuje. „Přiznej se, nebo tě uškrtím Mellindo!" křičí a už je nebezpečně blízko. Začínám mít strach. I když těm výhružkám moc nevěřím, přece jen je asi o hlavu vyšší než já a asi by nebylo příjemné dostat se s ní do rvačky.
................................................................
Zdravím Vás u konce další kapitoly😊 omlouvám se, že přidávám až teď večer, ale byla jsem dnes ve stáji (ano, ve skutečné:DD) a měla jsem dost na spěch
Těším se na Vaše ohlasy, *votes* a komentáře^^ děkuju
-zatím ahooj-