Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 42 - Kluk vs Koně

Nevím, proč se tak zachoval. Stále si to přehrávám v hlavě. Mám z jeho příjezdu radost, ale zároveň...jsem zmatená. Takové myšlenky mi vířily hlavou to odpoledne, kdy mě Aron doprovázel domů ze stáje, i celý zbytek víkendu. Na jednu stranu jsem strašně ráda, že mám Skye zpátky, ale na druhou mě stále tíží pocit, jako bych ho zradila.

Když jsem se s tím v pondělí po škole svěřila Aronovi, jen nad tím mávl rukou. „Ty přece nemůžeš za to, jak se on chová nebo co cítí," řekl a pohladil mě rukou po vlasech. Máš pravdu. Navíc, já jsem dala přednost Aronovi. Neměla bych se vracet do minulosti. Ta mě vždycky donutí uzavřít se do sebe.

„Škoda, že musíš jí dnes do stáje. Chtěl jsem tě vzít do kina," řekl Aron naoko smutně a pokukoval po mě, jestli s ním budu mít soucit. Nó...pro jednou by to možná nevadilo, kdybych nepřišla na trénink. Vytáhla jsem z kapsy mobil a poslala jsem Natalie SMSku, že dnes nedorazím. Aron se na mě usmál a už mě táhl směrem ke kinu.

...

No, nevím, jestli výraz „kino" není už příliš na tuhle starou barabiznu, ale aspoň že ten film byl dobrej. Málem nás z toho ehm „kina" vyhodili, jelikož můj neustále vtipem překypující přítel měl poznámky snad úplně ke každé maličkosti, která se na plátně odehrála. Schválně jsem mu nacpala pusu popcornem, ale kupodivu ho ani to nezastavilo.

Teď jsme ruku v ruce vyrazili k zastávce autobusu. Jelikož naše piďi miďi městečko si nemůže dovolit kino, divadlo, ani jakékoliv jiné zábavní středisko, musíme jezdit do některého z okolních měst, abychom shlédli jeden blbej film. Neva, aspoň se nemusím bát, že bych tady potkala někoho ze svojí rodiny a blízkého okolí.

Z autobusu jsme schválně vystoupili o pár zastávek dřív, abychom se mohli projít. Každá chvíle s ním pro mě byla naprosto kouzelná. V parku se ode mě odpojí, že prý musí jít ještě něco zařídit, takže zbytek cesty domů musím zvládnout sama. Osud si zřejmě řekl, že mě dnes trochu pozlobí.

„Tak tím se dost věcí vysvětluje," prolítne mi kolem uší pronikavý dívčí hlas. Proboha. A dobrá nálada je fuč. Ani jsem se nemusela otáčet, abych poznala, komu ten hlas patří. Hned přede mě předstoupil pěkný grošák se svou Hrůzou Hrůzoucí na hřbetě. „Ahoj Mellindo!" zapištěla Alex a přitáhla grošákovi otěže, aby mi zahradil cestu.

Pohrdavě jsem si odfrkla a sevřela jsem v dlani náramek pro štěstí od Skye. To by ale nebyla naše princeznička, kdyby si vyjela bez svého služebnictva. Záhy se za námi objevila i ta druhá Nádhera na tlustém...no, spíš dost špekatém fjordovi. Ta nasadila výraz těžkého nezájmu.

„Víš Mellušo, všem jsi dnes ve stáji málem způsobila infarkt. Když se dozvěděli, že naše úžasná a skvělá jezdkyně *pche* která nevynechala ani jeden trénink, nedorazí," ušklíbla se Alex. Zatnula jsem ruce v pěsti. Představa splašit jí koně, aby ji shodil, byla nanejvýš lákavá, ale kousek odtud byla silnice a bůhví co by se stalo, kdyby ten její bláznivý plnokrevník skočil před auto.

„Tak to ale nebudou rádi, až se dozví, že kašleš na tréninky kvůli klukovi," škodolibě se zasměje Britta. Rázem ve mě hrklo. To budu holkám asi těžko vysvětlovat. A Charlie? Ten nebude nadšený už vůbec... „N-ne," šeptnu a zavrtím hlavou, abych jim dala najevo, že tohle jim fakt říct nesmí.

„Ale, ale...naše sladká Mellinda snad nechce, aby se to někdo dozvěděl?" zeptala se ironiky Alex a mrkla na Brittu. „C-co ch-ceš?" vyprskla jsem na ni. „Popravdě, tréninky jsou bez tebe mnohem zábavnější. Takže ti zakazuju chodit do stáje, stejně tam akorát snižuješ úroveň," zasměje se Alex a sleduje můj blednoucí obličej.

To, že jsem přišla o Perlu a nechtěla jsem jezdit, je jedna věc. Ale to, že mi někdo zakáže dělat to, co mám nejraději, je věc zcela jiná. Třásla jsem se po celém těle a cítila jsem, že se brzy rozbrečím. Ale nechtěla jsem před těma krávama tropit scénu. „No, tak dobře, můžeš chodit v pátky, to stejně ve stáji nebývám," řekla Alex. Nakonec jsem přijala její „velkorysou" nabídku.

Cestou domů jsem vybrečela oceány. Stále mi v uších zněl ten její nepříjemný smích a poslední slova: „Nikomu o tom ani necekneš!" Už jsem neměla sílu jít dál. Zůstala jsem sedět na lavičce u rybníka, jen pár desítek metrů od našeho domu.

Udělala jsem správně? Nevím, jak by se mým rodičům líbilo to, že jsem vynechala placený trénink kvůli klukovi. Navíc jsem jim o Aronovi ani neřekla...A Natalie? Třeba by mě dokonce přestala trénovat, kdyby věděla důvod mé nepřítomnosti!

Nejhorší na tom bylo, že jsem se nesměla nikomu svěřit. Leželo to na mě, jako to nejtěžší břímě a každým krokem mě spolu se všemi mými problémy táhlo dolů. *Cink* Zpráva od Skye. 'Proč jsi nebyla na tréninku?' Nebudu odpovídat...nechci mu lhát.

Co nejrychleji jsem došla domů a pro jistotu si připravila výmluvu, kdybych hned potkala někoho z rodičů. A vyplatilo se to. Charlie i Leslie už byli v kuchyni a společně připravovali večeři. Ani jsem se nepokusila o pozdrav, stejně bych teď ze sebe nedostala ani písmeno. Sesunula jsem se unaveně na židli vedle Tobbyho a čekala, kdo mě začne zpovídat jako první.

„Kdes byla?!" slova se nesla k mému údivu ze dveří, které spojují kuchyň s chodbo. Má starší sestra byla asi nejvíce znepokojena mou nepřítomností. Pomocí mobilu jsem se vymluvila na školní projekt z biologie, kvůli kterému jsem se musela zdržet. Kdybych lhala normálně slovy, určitě by mě prokoukli, ale psaná lež mi nedělala zas takové problémy.

Dostala jsem do sebe pár lžic písmenkové polévky, ironie že? Písmenková polívka... a šla jsem si lehnout. V posteli jsem přemýšlela, o kolik tréninků vlastně kvůli té nafoukané krávě přijdu. Mám je v pondělí, ve středu, v pátek a v sobotu. To znamená, že na dobu neurčitou budu muset vynechat ¾ týdenního ježdění! A navíc neuvidím Riannu a Rainbowa...

.............................................................................................

Jak jsem slíbila, jsem tu s novou kapitolou pro vás!^^ Omluvte prosím, že vychází tak pozdě:/

Předem děkuju, za všechny *votes* a komenty od vás:33

ps: Ta Alex je ale mrcha, co? :DD

-zatím ahoooj-