Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 54 - Zlomená

Takovej ta pocit když klikáte na tlačítko "zveřejnit" a zrovna vám vypadne internet-.- :D mimochodem ta fotka je z naší stáje 😍
...............................
Jak jsem se snažila být co nejrychleji pryč z Alexiny a Aronovy blízkosti, nedávala jsem pozor na cestu. Možná i proto, že jsem přes slzy sotva viděla. Za dveřmi jsem narazila do vysoké osoby. Vzhlédla jsem, abych se podívala, kdo to je, ale nebylo třeba. Poznala jsem ho bezpečně po hlase. „Mell?" řekl ten jediný hlas na celém světě, který jsem si teď přála slyšet, ten jediný, který mě hladil jako samet a přesvědčoval mě, že všechno na světě se obrátí k lepšímu.

Otřela jsem si oči rukou a zamrkala jsem. Setkala jsem se s tím, mě tolik známým párem zelených očí. Dívaly se na mě ustrašeně a starostlivě. „Co se stalo? Slyšel jsem přes dveře křik," řekl Sky a chytil mě rukama za ramena. Neměla jsem sílu mu cokoliv vysvětlovat, ale ani jsem nemusela, protože mé tělo ten tlak neuneslo. Kolena se mi podlomila, klesla jsem k zemi, podpírána svým kamarádem a omdlela jsem.

...

Mírně jsem nadzvedla víčka, abych zjistila, kde se nacházím a kolik asi uběhlo času od mého malého kolapsu. Ležela jsem na chladné podlaze ve stáji a hlavu mi podpírala šedá klučičí mikina. Když jsem si přejela rukou po obličeji, zjistila jsem, že mám tváře stále ještě mokré od slz. Musím tu ležet sotva pár minut.

Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela dusot něčích kroků za svou hlavou. Přiběhl ke mě Sky a klekl si vedle mě. Na nic se neptal, jen mi přiložil chladivý vlhký hadr na čelo a podal mi láhev s vodou. Pomohl mi se posadit a celou dobu mě podepíral rukou. Napila jsem se a hned se mi udělalo líp.

„Jsi v pořádku, Mell?"zeptal se mě Sky. V té chvíli jsem si vzpomněla, jak odporně mě Aron využil a Alexin smích se mi znovu dostal do hlavy. Zatřásla jsem hlavou a otevřela jsem ústa v němém výkřiku. Vymrštila jsem se na nohy a zároveň jsem upustila láhev na zem. Sky byl tak zaskočený, že mě ani nestihl zadržet.

Potácivě jsem se rozběhla ze stáje. Opřela jsem se o lavičku a zorientovala jsem se. Potom jsem bez dalšího otálení chytla své kolo za řídítka a natočila jsem ho směrem k výjezdu z areálu. Za zády jsem slyšela Skyův hlas a jeho kroky. Bylo mi to jedno, potřebovala jsem prostě pryč, a to co nejrychleji. Při běhu jsem naskočila na kolo a šlápla jsem do pedálů.

Další slzy mi začaly stékat po tvářích. Tohle snad nikdy neskončí. Vítr mě šlehal do obličeje, když jsem zahnula na cestu k lesu. Kolo drncalo po kamenité stezce a nebezpečně skřípalo při každém větším otřesu. Když mě skryly stromy, seskočila jsem z kola a nechala jsem ho spadnout do trávy. Neměla jsem sílu ani na krok, takže jsem klesla vedle něj.

Opřela jsem se o ruce a dál jsem usedavě plakala několik minut. Až jsem zdálky zaslechla volání mého jména. Zpoza stromů vyběhl uřícený Sky. Běžel za mnou celou cestu od stáje? Wow! Zvedla jsem se ze země a snažila se, zachovat si před ním neutrální výraz. Ne, že by to bylo úplně lehké, vzhledem k tomu, že mi hlava třeští jako po největší párty a navíc jsem si omylem sedla do kopřiv.

„Mell, nemusíš mi nic vysvětlovat," řekl Sky, když popadnul dech, „jen mě ničí vidět, jak se trápíš, Princezno." Bezmyšlenkovitě ke mě přiskočil a obejmul mě. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo. Podpíral mě svým tělem a najednou se všechny moje trable zdály o něco snesitelnější. Jako bychom se ocitli mimo realitu.

Nekonečně dlouho mě jen objímal a hladil po vlasech. „Díky," pošeptala jsem mu do ucha, tentokrát bez jakéhokoliv zaseknutí či zakoktání. Sky zvedl ze země moje kolo a mlčky jsme vedle sebe kráčeli zpět ke stáji. Před vjezdem jsem se zastavila a vzdorovitě jsem zavrtěla hlavou. Tam mě teda znova nedostaneš.

Sky mi předal kolo a naznačil mi, ať chvilku počkám. Potom odběhl do stáje. Za méně než minutu byl zpátky a podával mi můj batoh. Rozloučili jsme se dalším obětím a já si jen říkala, jak moc jsem ráda, že ho mám. „Promiň, ale domů tě nedoprovodím. Mám ještě nějakou...práci," řekl. Když jsem nasedala na kolo, jemně mi do dlaně vtisknul složený papír. Začervenal se a rychlým krokem mi zmizel z dohledu.

Doma jsem se rozvalila na postel a snažila jsem se urovnat si všechny myšlenky. Když jsem se převlékala do tepláků, z kapsy kalhot mi vypadl ten složený papír, co mi Sky předal při loučení. Hmm...co to může být? Dopis? Možná milostný dopis. Prsty jsem kroužila po papíře a představivost se mi rozletěla až za meze vesmíru.

Měla bych to otevřít. Rozložila jsem papír na polovinu, ale zas jsem ho rychle složila. Co když to bude něco, co nechci vědět? Co oči nevidí, to srdce nebolí. Na druhou stranu to může změnit můj život. Tedy do určité míry. Stále jsem si pohrávala s rohy papíru a uvnitř mě se pral strach se zvědavostí. Potřebuju nějakou nápovědu. Něco nevinného, co ještě nic neznamená.

Znovu rozložím papír na půl a proti světlu ho přejíždím pohledem. Písmenka nejdou přečíst, ale to není všechno, co se skrývá na druhé straně listu. Smajlík! To je dobré znamení. A další. A...srdíčko. Přimáčknu dopis k posteli a rukou ho zakryju. Zrcadlo tu sice nemám, ale přísahala bych, že se teď červenám.

Ale to přece ještě nic neznamená, holka. Vzpamatuj se, pokárám sama sebe. Člověk si je jistý tím, co cítí a říká si, že kdyby dostal tu možnost, tak by po ní hned skočil. Ale když ta situace opravdu nastane, začne uvažovat, jaké to může mít vlastně následky. Mám strach. Nechám ten dopis radši stranou, než se rozhodnu, co dál. Teď se musím soustředit hlavně na závody, které jsou už prakticky za dveřmi!

.........................................
Áno Já vím že byste chtěli vědět co je v dopise :D ne nepovím vám to 😘
Doufám že se vám kapitola jinak líbila a budu moc ráda za komentáře a *votes* :33
-zatím ahoooj-