Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 27 - Aukce začíná✔️

Tak jak dopadlo vysvědčení? Pls don't kill me xDD

..............................................................................................

„Mell, děje se něco? Řekl jsem něco, co ti nějak ublížilo?" zeptal se mě Sky starostlivě. Promiň, ale momentálně, stále plačící, nemám sílu na vysvětlování. Sky si to ale špatně vyložil a jeho obličej pobledl. „Neměl jsem nic říkat...promiň," řekl sklesle a poodsedl si dál ode mě. V tu ránu se slzy jako zázrakem zastaví. Ty? Ne, to jsem nechtěla, aby ses vinil z něčeho, za co nemůžeš. Začala jsem překotně vrtět hlavou, až se mi uvolnila gumička z vlasů a sklouzla mi. „Ne," vyslovila jsem srozumitelně.

Sky zvedl hlavu a pohled mu sjel k mým ústům. „Ne? Tak co se ti tedy stalo, Princezno?" zeptal se starostlivě. Princezno?! Tak mi nikdy předtím nikdo neřekl. Ne, že by se mi to nelíbilo. Pokusila jsem se o úsměv a otevřela jsem pusu, kterou Sky stále hypnotizoval pohledem. „J... á. T... y. R...r...," vykoktala jsem a znovu jsem se zarazila zatímco mi začaly červenat tváře. Ne, já prostě nedokážu vyslovit, že ho mám taky ráda a vážím si času, který mi věnoval. Nadechla jsem se, abych se znovu pokusila o vyřčení těch slov, ale Sky mě přerušil. Přiložil mi na rty svůj ukazováček. „Pšššt, klid, Mell. Nemusíš to říkat, vidím ti to na očích," zašeptal a úsměv mu rozzářil tvář, „nevím jak, ale rozumím ti i beze slov." Úlevně jsem vydechla a udělala jsem to jediné gesto, jaké jsem v tu chvíli mohla. Silně jsem k sobě Skye přitiskla.

Objímali jsme se dlouho. Snad celou věčnost. Koně, cesta, cukrárna. Všechno se mi v hlavě točilo, když jsem vnímala Skyovu horkou hruď, jak se ke mě tiskne. Cítila jsem jeho dech a taky to, jak mě jedna jeho ruka objímá okolo pasu. Druhou rukou mi Sky zajel do vlasů a jemně mě hladil. Zavřela jsem na moment oči a jen jsem si užívala ten pocit. Po chvilce jsme se od sebe začali pomalu odtahovat. Skyova ruka mi ale stále svírala bok a nepouštěla mě. Když jsem zvedla hlavu a otevřela jsem oči, zasvítily na mě ty jeho magicky zelené. V tu chvíli jsem si uvědomila, že naše hlavy jsou teď v těsné blízkosti vedle sebe. Začervenala jsem se a i jeho tváře se zdály o odstín růžovější.

„Mám žízeň," ozval se hlásek. Cože?! Tak jsem se lekla, že jsem na lavici lehce nadskočila. Sky mě pustil a oba jsme se zaměřili na malou Maggie. Stála před námi a natáčela si pramínek vlasů na prst. „Mám žízeň, koupíš mi prosím džusík?" obrátila se na mě a prosebně zamrkala. No jistě, nesmím zapomenout, proč tady vlastně jsme. Usmála jsem se na Maggie a přikývla jsem. Z baru jsem jí donesla jahodový džus. Jak tak usrkávala ze skleničky, se Skyem jsme se opět setkali pohledy. V první moment je to trochu trapas, pak jsme ale oba naráz vyprskli smíchy. Řehtali jsme se bezdůvodně na celou cukrárnu a malá na nás nechápavě koukala. V průběhu našeho záchvatu se k nám přiblížily dvě postavy.

Charles a paní Colettová došli až k nám. Já a Sky jsme se zatím naštěstí stihli jakš takš uklidnit, neboť jsme si znovu uvědomili vážnost situace. „Tak, podařilo se nám zjistit, kde probíhá ta aukce," vyhrkl Charlie aniž by se posadil. „Tak na co čekáme?" vykřikl Sky a už se začal hrnout ke dveřím. Má pravdu. Jdeme si pro tebe Bambulko!

Naše malá skupina v čele s Charlesem se hrnula ulicemi Santa Clarita. Aukce se konala až na okraji města, u místních claritských stájí. Už z dálky bylo slyšet, jak nějaký mužský hlas vyvolával čísla. Snad nejdeme pozdě. Ne, teprve představují koně, oddechla jsem si. Přišli jsme z boku k předváděcímu placu, kde se právě procházel na vodítku nějaký bělouš. „Číslo 37, anglický plnokrevník Monte Carlo," zaduněl hlas v reproduktoru. Patřil muži, stojícímu na provizorním pódiu. Držel si u pusy malý mikrofon a jmenoval každého koně, který se ocitl na vymezeném obdélníku. Páni, někteří ti koně jsou vážně moc hezcí. Klidně bych tu zůstala a dívala se. Tak počkat. Málem bych zapomněla, proč jsme vlastně tady.

Maggie chytila svou mámu za ruku a táhla ji k zadní straně stájí. Všichni jsme ji ihned následovali. Tady je teprve cirkus! Koně se svými vodiči stáli všude kolem v těsné blízkosti u sebe a tvořili dlouhou řadu. Ne, že by z toho byli nějak nadšení. Už jen podle těch výrazů. Koukla jsem na Skye a viděla jsem, že on myslí přesně na to samé. Já se mezi těmi koňmi vůbec nezorientovala, ale malá šla očividně na jistotu. Zavedla nás totiž až dozadu, kde stáli poníci. „Bambulko!" vyjekla holčička a já jsem si byla téměř jistá, že všichni koně v celém širém okolí z toho leknutím nadskočili. Maggie rozpřáhla ruce a rozběhla se k tlusťoučkému ponymu se zlatou srstí, který stál opodál.

Poník se okamžitě odtrhl od malé kupičky sena a radostně zaržál. Maggie ho rukama obejmula okolo krku a vypadalo to, že už ho nikdy nepustí. Vypadalo to tak roztomile, až jsem se musela usmát. Holčička našla svého poníka. Ale naše radost netrvala dlouho. „Hej, co to tu děláte?" osopil se na nás chlap, držící vodítko, který až do teď koukal kamsi do blba. „Dobrý den, ten poník je náš, a ti chlapi, kteří ho sem přivezli nám ho ukradli, abyste věděl," vysvětlila tomu týpkovi paní Colettová. „No to teda nevím, dámo," pokračoval chlap nevrlým hlasem, „já jsem za něho zaplatil, abych ho tadyk moh vydražit, tekže si laskavě odveďte to svý dítě a nehrajte tu na mě divadýlko." Ubohá Maggie se už nevím, po kolikáté tento den rozplakala. Zatnula jsem pěsti a cloumal se mnou vztek. Co si ten chlap o sobě myslí?

Paní Colettová se nedala tak lehce zastrašit, stručně muži převyprávěla příběh, jak jsme se sem vlastně dostali a vysvětlila mu, jak moc je pro ně ten pony důležitý. Chlapova reakce však nebyla zrovna dvakrát milá. Nejdřív se rozchechtal na celé kolo a potom řekl: „A to vám mám jako věřit?" „Prosím, mám od toho koně papíry, akorát zůstaly v autě, já..." Paní Colettová to ani nedořekla, když jí chlap skočil do řeči. „Hele, mě jsou ukradený nějaký papíry, ale že jste to vy, dám vám nabídku. Než začne dražba, můžete ho ode mě odkoupit řekněme... za pětapadesát tisíc," řekl chlap. Paní Colettová se zhrozila. „To si bohužel nemůžeme dovolit," odpověděla sklesle a vyměnila si s Maggie ztrápený pohled. „Tak smůla," pokrčil chlap rameny a mávnul rukou na znamení, že máme odejít.

„To je hrůza... nemám tolik peněz. Pracuju v pekárně, vážně si to nemůžu dovolit," sípala paní Colettová a stěží zadržovala slzy. Maggie na tom ovšem nebyla o nic líp. Všechny nás ničilo, že je musíme takhle vidět. Najednou Sky ožil. „Možná by se dalo ještě něco dělat," zašeptal mi do ucha a začal v telefonu hledat nějaký kontakt. Pak kousek poodešel a začal vytáčet číslo. Následovala jsem ho a pohledem jsem se snažila zeptat, o co jde. „Víš, jak jsem ti říkal, že mí rodiče jsou celkem uznávaní vědci," prohodil a já přikývla, „no, nerad to říkám, ale díky tomu mají oba dost vysoký plat... no a... koupili mi už několik koní. Tak mě napadlo, proč by nemohli koupit ještě jednoho ponyho. Paní Colettová by jim to jistě jednou splatila." Rozzářila jsem se. To není až tak špatný nápad. No, teda není nejlepší, ale jako poslední naděje to bohatě stačí.

....................................................................................................

Ahoooj, jak jste se těšili na dnešní kapitolu?? A co myslíte? Podaří se nakonec poníka zachránit? (wow, to je strašný klišé :DD)

jako vždy budu ráda za *votes*, komenty a všechno ostatní, kdyby mi někdo chtěl poslat třeba gratulaci za to, že jsem neměla ani jednu trojku, klidně můžete :D ;)

-zatím ahoooj-