Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Epilog

Poslední část...tak si dáme trochu té romantiky ne? ;) #Skyllanie <3

.............................................................................

Opatrně jsem sedlo vrátila na držák a bílou dečku jsem pečlivě zabalila do igelitky. Opřela jsem se o dřevěnou stěnu a skrz malé obdélníkové okno na mě dopadaly paprsky odpoledního slunce a šimraly mě na obličeji. Slastně jsem přivřela oči a stiskla jsem v kapse stužku, kterou jsme si před několika hodinami vybojovaly.

Uff, dnes byl náročnej den. Ale já a má kobylka jsme to zvládly. Teď ale zbývá ještě jedna poslední věc. Rukou jsem zabloudila ke druhé kapse, kde jsem měla pečlivě složený list papíru. Měla jsem pocit, jako by mi každý dotek spaloval prsty. Nosila jsem ho u sebe celý den. I při závodech.

Rozhlédla jsem se po stáji, jestli nikdo nejde a pak jsem opatrně vylezla po starém žebříku na „naše místo". Plácla jsem sebou na deku a rozložila jsem papír. Nádech. Výdech. To je přesně ten pocit, který máte, když například dostanete e-mail, jestli jste se dostali na školu svých snů, nebo ne. Co když tam bude něco, co nechci vědět? Z hlavy už se věci mažou hůř, než z počítače.

Zamyslím se a živě si před očima představím Skye. Jeho úsměv, opálenou tvář, rámovanou černými vlasy. Oči, jako smaragdy, které odrážejí lesk do těch mých. Jeho rty...Aww. Dobře, jdu na to.

Očima jsem přejížděla jeden řádek po druhém. Ty. Hltala jsem každé slovo. Jsi. Nebyly tu žádné škrtance, takže si musel určitě připravovat text nanečisto. Pro. V břiše mi začali třepetat křídly neposední motýlci. Mě. Chvilkami jsem se zasmála, chvilkami jsem se lehce začervenala. Ta. Ale když jsem se zastavila na poslední větě, dojalo mě to až k slzám. Jediná.

Ty jsi pro mě ta jediná.

Nechala jsem jednu stéct a dopadnout na zaprášená prkna podlahy. Přitiskla jsem si papír k srdci. Zaslechla jsem tichý šramot a mírně vrzavý zvuk, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Víc mě upoutalo drobné písmo na zadní straně listu.

ps: Znám tě až moc dobře Princezno, takže je mi jasný, že to budeš číst až po závodech. A právě proto tě budu samozřejmě sledovat, abych si vytipoval tu nejlepší chvíli a mohl ti napsat: Otoč se!

S trhnutím a očekáváním jsem otočila hlavu, ale k mému zklamání byl vstup na půdu v podlaze prázdný. V tu ránu se rozrazilo podlouhlé okno. Vyskočila jsem a zírala jsem na něj s pusou dokořán. Na jeho římse seděl, nebo spíš visel Sky a lišácky se na mě usmíval. Rozesmála jsem se. Tak okno! Tomu říkám hvězdný příchod.

Vyškrábal se otvorem na půdu. A trochu nervózně zkřížil nohy do tureckého sedu. Po chvilce ticha, když jsme seděli naproti sobě a ani jeden nevěděli, kam s očima, si odkašlal. Trošku mu zrudly tváře, když se mi podíval do očí a začal: „Mell, já...chtěl jsem..." Zakoktával se. Nene, dost už bylo řečí. Na tenhle moment jsem čekala. Říká se, že by se mělo vyčkat na tu nejsprávnější chvíli, ale pro mě je správná každá sekunda, kterou mohu strávit ním. Tohle musíme vyřešit beze slov.

Pomalu jsem se k němu nakláněla a nespouštěla jsem oči z jeho mírně se třesoucích rtů. Můj obličej byl jen pár centimetrů od jeho, když mu došlo, co chci udělat. Přestal mluvit. Rukou si mě přitáhl blíž a konečně mě políbil na rty.

...................................................................................

A jak to s nimi bylo dál? To si můžete každý domyslet po svém:P (vrrr)

Oficiální konec příběhu:) Díky, že jste vydrželi na tuhle poslední stránku. Ještě budu psát nějaké ty závěrečné kecy, poděkování a věnování :DD 

Pokud se vám kapitola líbila, budu ráda za *votes* a komentyyyy:33

-zatím ahoooj-