Na našich tvářích hrály ohromené výrazy, zatímco Maggie se tvářila značně nechápavě. „Co je?" zeptala se a zkousla si spodní ret. Stačil mi jen jeden pohled na fotku, abych hned poznala, co je ten další ztracený kůň zač. Tmavá srst, hvězdička, ale to hlavní – jizva na pravé přední noze. Není pochyb, že to jsou přesně ti dva, kteří zavinili Emilyin pád v lese. Chytila jsem malou za ruku a společně se Skyem jsme ji táhli k domu. Natalie stála na dvorku a tvářila se nechápavě, možná i trochu naštvaně. „Kam jsi běžel Skyi? A navíc s mým telefonem?" zeptala se a nastavila ruku, aby si vzala zařízení zpátky. „Natalie! Já to vím, my to víme! Víme, kde ti koně jsou!" zakřičel Sky a hrudník se mu zběsile zvedal.
„Kde?!" vyhrkli Natalie, paní Colettová a Charles najednou. Sky jim tedy začal vyprávět o našem výletu, jak Em v lese spadla, jak si dva divní chlapi přišli pro ty dva koně, a jak divně a podezřele se chovali. Všichni pozorně poslouchali a následně vstřebávali, co jim Sky právě sdělil. Včetně Natalie, která již znala zkrácenou verzi příhody. „Mamí! Musíme jet pro Bambulku," vypískla Maggie a pověsila se mámě na ruku. „Ano, hned seženu přepravník pro koně," řekla paní Colettová rozhodně a vytáhla z kapsy mobil. „Není třeba," zarazila ji Natalie, „půjčte si můj." Paní Colettová jí věnovala vděčný pohled a vyrazila ke svému autu. Potom už šlo všechno ráz na ráz.
Charlie s Natalie připojili přepravník k autu paní Colettové. Potom jsme se já, Charlie, Sky a Natalie namačkali do druhého auta a vyrazili jsme podle Skyových pokynů. Ostatní sice trochu protestovali, ale víc se nás bohužel nevešlo. Charles řídil a Natalie zatím zavolala majitelce druhého koně a potom do stáje JK Atlanta, kde se mimo jiné ztratili koně taky. Jako poslední uvědomila Policii a pokusila se jim popsat po telefonu místo, kam jsme právě měli namířeno.
Obě auta zastavila u lesa, kde už čekal Policejní vůz. První auto vyplivlo mámu s dcerkou a to druhé nás ostatní. Sky byl náš vedoucí a všichni jsme procházeli lesem s policisty v těsném závěsu. Sky šel na jistotu, tedy alespoň jsem si to zezačátku myslela. Jenže asi po půl hodině bloudění byl v koncích. „Tak kde přesně to bylo chlapče?" zeptal se ho jeden z policejních příslušníků. „Já... já nevím. Omlouvám se, ale ne-nejsem si... jistý," vykoktal Sky a bezradně se rozhlížel po stromech okolo. Všichni už byli značně netrpěliví a Maggie se znovu usedavě rozplakala. Když už to vypadalo, že poslední naděje vyhasla, našla jsem očima známý bod.
No jistě! Ty rozkvetlé keře. Z nich přece vyběhli ti dva koně! Poklepala jsem Skyovi na skleslé rameno a upozornila jsem ho na zelené houští. Vzhlédl a v očích se mu znovu rozhořel ten plamínek, který se mi na něm vždycky tolik líbil. Teď to nesmíme vzdát. Sky ukázal všem směr a sebevědomě vykročil vpřed se mnou v těsném závěsu. O kousek dál jsme oba rozpoznali místo, kde předtím hledaní koně a Luxor odbočili z cesty mezi stromy a houští, z něhož se poté vynořili ti dva chlapi. Teď už stačilo jen následovat známou cestu, kterou jsme je předtím stopovali. Ani ne za pět minut se před námi rozprostírala ohrada, skrytá za stromy. V oknech polorozpadlého domku se svítilo.
Policie okamžitě vtrhla dovnitř a tlusťocha i dlouhána zadržela. Já a Sky jsme se hned rozběhli k ohradě, abychom zkontrolovali, zda jsou koně v pořádku. Přibili sem od minula dva noví. Natalie a Charlie je začali prohlížet, prohmatávali jim nohy a hřbet. Nakonec Natalie zavolala do JK Atlanta a tomu druhému majiteli, že se jejich koně našli. A všechno je zas jak má být, pomyslela jsem si a na tvář se mi vloudil úlevný úsměv. I Sky si ulehčeně oddechl a plácli jsme si. Ale to ještě nebylo všechno. Naši spokojenou atmosféru totiž narušil dětský křik a pláč.
Všichni jsme se otočili ke zdroji toho povyku. Maggie seděla na rozblácené zemi, v rukou svírala špinavou, roztrženou ohlávku a z očí jí slzy tekly rovnou proudem. „Ne-není tady Ba-bam-bambulka-a!" vzlykala. Její máma ji hned běžela utěšit a já s ní. Chudák malá, tolik si toho musí protrpět. Charles se postavil před již spoutané zloděje a zahromoval: „Kde je ten poník?!" „My-my jsme ho... my jsme ho převezli na aukci," kníknul ten vysoký. „A kam?" vyhrkl Charles. Dlouhán se na chvilku odmlčel a pak potichu řekl: „Do Santa Clarity. Aukce se konají ještě dnes."
„Santa Clarita? To je odsud asi hodina cesty autem," zasténala paní Colettová. Nastalo trapné ticho, které bylo jen občasně vyrušeno Maggiiným vzlyknutím. „Já jedu," řekl Sky a odhrnul si z očí ofinu uhlově černých vlasů. Když on, tak já taky. Stiskla jsem mu ruku a navzájem jsme se podívali do očí. Kývl a jako by mi četl myšlenky, dodal: „A Mellanie jede taky." Naše rozhodnutí dodalo naději i ostatním. „Tak jo," rozhodla paní Colettová, „jedeme do Santa Clarita." Maggie si otřela uslzené tváře a nos do rukávu a hrnula se k jejich autu. Ještě štěstí, že je dodávka tak velká. Vešli jsme se tam všichni. Kromě mě a Skye s námi totiž jel ještě Charlie, aby mohl případně s něčím pomoct. „Dobrá, já tu počkám a dohlídnu na to, aby se všichni ostatní ztracení koně dostali v pořádku ke svým majitelům. Už jsem jim všem dala vědět," oznámila Natalie a zamávala nám na cestu.
Se Skyem jsme seděli vedle sebe na zadních sedadlech. Vedle nás na sedačce pomalu usínala malá Maggie a vpředu si Charlie s paní Colettovou o něčem povídali. Sky se nepřítomně díval z okýnka, zatímco já věnovala svůj pohled té malé. Vypadá tak klidně, když spí. Pohladila jsem ji soucitně rukou po světlých vláskách a povzdechla jsem si. když jsem se otočila, málem jsem leknutím nadskočila. Sky místo zírání z okna teď celkem z blízka koukal na mě svýma smaragdově zelenýma očima. Stydlivě jsem sklopila pohled. Vzal mě za ruku a nadzvedl mi lehce bradu, aby se mi mohl podívat do očí. „Já vím, že máš strach, Mell," řekl a prstem začal na mojí ruce kreslit malé kroužky, „máš strach, aby si ta malá nemusela projít tím, co ty. Aby neztratila milovaného koně. Ale neboj, my ho najdeme."
Ach, jakou ty máš pravdu. Občas mám vážně pocit, že mi Sky čte myšlenky. No, tím líp pro mě. Zatím ještě stále němá, zraněná z minulosti... to jsem já. To už se vrátit nedá, ale nedopustím, aby se to stalo někomu dalšímu. Jemně jsem si opřela hlavu o Skyovo rameno a zavřela jsem oči. Tak tady sedíme a jedeme zachránit sen jedné malé holčičky a já jen doufám, že to dobře dopadne.
......................................................................................................
Tak jsem tu i s novou kapitolou:)) rozhodla jsem se, že budu vydávat jednou za 3 dny, abych taky stíhala jiné věci (škola:/) snad to nebude vadit.
Pokud se vám dnešní čtení líbilo, budu ráda za *vote* a komentáře^^
-zatím ahoj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Pertualangan-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
