Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 12 - Jsou z nás ségry?✔️

***

Stojím na travnaté pláni pod noční oblohou plnou hvězd. Nasaju do plic čerstvý večerní vzduch. Cítím se tak uvolněně a svobodně. Co je to za zvuk? Vydám se za ním. Počkat! Tuhle silnici já znám. Přede mnou se rozkládá široká hlavní silnice. Je pokryta malou vrstvou ledu. Otřepu se. Najednou je mi strašná zima. Dám si ruku před oči, protože mě oslní náhlé světlo. Jsou to světla auta. Vždyť to je naše auto! V tom se z vedlejší silnice vyřítí dodávka, doprovázená skřípěním zaseknutých brzd.

Ne! Nechci se na to dívat! Ale nemůžu se pohnout z místa. Nohy mám přimrzlé k zemi. Dodávka se přibližuje! Skryju si obličej do dlaní, ale nepomáhá to. Bodne mě u srdce a ze všech sil se snažím odtrhnout pohled od obou aut. Všechno se rozmazává. Ve chvíli nárazu se ozve hrozná rána a já z hrdla vyrazím vyděšený výkřik...

***

Když se vzbudím, mám čelo zmáčené potem a tvář slzami. Posadím se na postel a s hlavou v dlaních se rozpláču. Tyhle noční můry jsem dřív měla pořád. Celé noci jsem jen ležela a koukala do stropu. Měla jsem totiž strach, který mi nedovolil ponořit se do spánku. Sejdu po schodech dolů do kuchyně, abych se napila. Snad přijdu na jiné myšlenky. Napustím si sklenici průzračné vody. Rovnou ji celou vypiju. Najednou uslyším kroky a světlo na zdi u dveří se se zablikáním rozsvítí.

Otočím se a hledím tváří v tvář Sonatě. Její blond vlasy jsou rozcuchané a oči má zarudlé a opuchlé. Vypadá, jako by právě brečela. Popotáhne a pomalu si taky napustí vodu do skleněné nádobky. Stojíme tam vedle sebe v kuchyni, v naprosté tichosti, asi ve tři ráno, a nenápadně po sobě pokukujeme. To je přece naprosto běžné! Copak vám se tohle nestává? Po několika minutách si Sonata všimne, že na ní vyjeveně zírám. Odkašle si a řekne: „Omlouvám se, jak jsem se předtím chovala." Její hlas zní upřímně, ale trochu zastřeně, nejspíš od pláče. To mě vyvede z míry. Dříve tak nepříjemná blondýna mi pomohla s tréninkem a pak se mi dokonce i omluvila? Co se to děje? Konec světa?

„Víš, vždy jsem si přála mít sestru, se kterou bych jezdila ke koním, a tak. Byla jsem hrozně nadšená, když jsem zjistila, že k nám do rodiny přibudeš ty, doufala jsem, že si budeme dobře rozumět. Jenže když jsi skutečně přijela, dostala jsem strach. Strach, že budeš ve všem lepší než já, že tě budou mít rodiče radši než mne a ty mě nahradíš," vysvětlovala blondýnka plačtivým hlasem.

Přišla jsem k ní o krůček blíž. Vlastně je mi jí líto, navzdory tomu, jak nepříjemná na mě v minulých dnech byla. Sonata na mě otočí hlavu a její oči se na mě upřeně zahledí. „Mrzí mě, že jsem se k tobě chovala tak hnusně, můžeme prosím začít znovu?" zeptá se a hodí směrem ke mě prosebný pohled. Po těle se mi rozlije úleva a na tváři se mi vytvoří plachý úsměv. Otočím se k ní a nemotorně ji obejmu. Ona mi objetí překvapeně oplatí. „Beru to jako souhlas," řekne a dodá s humorem, „asi bych ti teď měla začít říkat sestřičko, že." Rázem z nás jsou ségry? Snad jí tahle její andělská podoba vydrží.

...

Stojíme na autobusové zastávce. Tentokrát v mojí těsné blízkosti nestojí jen Emily, kterou jsem si za těch pár dní stihla neskutečně oblíbit, ale také Sonny, která prošla nějakou záhadnou, ale příjemnou proměnou osobnosti a najednou je na mě až přehnaně hodná. Asi se mi to snaží vynahradit. Stále ještě jí na 100% nevěřím, ale už začínám přehodnocovat svůj prvotní dojem. Kousek od nás postává i Alex a zaujatě si prohlíží své růžové nehty. Vedle ní se krčí Sindy. Je mi jí celkem líto. Nechápu, jak se vůbec někdo může s takovou nafrněnou krávou bavit. Britta je prý nemocná, takže do stáje nepřijde. Trochu mě ale zaráží, že tady nikde nevidím Drzouna a Tajemného. Tedy Filla a Skye.

...

Ve stáji jsem opět vyčistila některé boxy, zatímco ostatní jezdili. Ani jsem se na jejich trénink nešla podívat. Ještě by mě zbytečně rozesmutnil fakt, že oni jezdí skvěle a já jsem neschopná. Je hrozné horko, zvlášť když člověk něco dělá. Sundám si mikinu a vyjdu z klubové stáje ven. Jízdárně se raději vyhnu velkým obloukem a vyrazím směrem k pastvinám. Pohledem přelétnu výběh hřebců. K mému zklamání nikde nezahlédnu Rainbowa. Třeba s ním Charlie pracuje! Napadne mě a s nadšením se rozběhu ke kruhovce.

Už zdálky poznám toho neskutečně nádherného hřebečka. Kluše lehounkými kroky dokola a svaly se mu majestátně napínají. Když jsem těsně u hrazení, všimne si mě a natočí na mě uši. Bělmo v očích se mu zableskne. Charlie ho zastaví a pochválí. Pak na mě zamává a zeptá se mě: „Už máš odpracováno?" Přikývnu. „Tak to bys s námi mohla jít na malou procházku," řekne. Když mi dojde význam jeho slov, začnu horlivě přikyvovat. Charlie mi předá Rainbowovo vodítko a ze stáje vyvede druhého hřebečka. Je to hafling jménem Bubble a je to asi jediný hafling, jakého jsem kdy viděla, který není vykrmený a tlustý jako bečka.

Vyjdeme z areálu a já pevně svírám Rainyho vodítko. Hřebeček je plný energie. Kdybych ho teď pustila, klidně by se rozběhl pryč. Celou dobu se chová jako nervózní plnokrevník a chvilkama poklusává. Nevadí mi to. Je to něco úplně jiného než koně z jezdeckých klubů. Z něho sálá taková hravost a nespoutanost. Aspoň se nebojí projevit svůj temperament. Zdá se mi, že tenhle kůň má neskutečnou osobnost a to se mi na něm líbí.

Když se vrátíme z procházky, zavedu Rainyho do výběhu. Párkrát ho ještě pohladím na rozloučenou, i když se moc nenechá a celou dobu do mě žďuchá, aby dostal něco dobrého. Pak zvedne hlavu, zařehtá z plných plic a rozběhne se tryskem po ohradě. Typický mladý hřebeček, plný síly a energie.

Trenérka už skončila s tréninkem pokročilé skupiny. Dojdu k ní, aby mě viděla, a ukážu na jízdárnu. Pochopí. „Omlouvám se Mell, ale dnes to nepůjde. Občas tě můžu trénovat, ale nemám tolik času, takže to bude nepravidelně. Nebylo by lepší, kdybys raději jezdila ve skupině s ostatními?" zeptá se. Zaváhám. Jasně, že by to bylo lepší. Jenže oni jezdí o DOST líp než já, běželo mi hlavou. Natalie, jako by mi četla myšlenky. „Vím, že jejich jezdecké schopnosti jsou o něco pokročilejší, ale to se doučíš. Nechceš to alespoň zkusit?" podívá se na mě s nadějí v očích.

Ale počkat! Vždyť mě může trénovat Sonny. Jezdí dost dobře a s trochou štěstí budu za pár týdnů na stejné jezdecké úrovni, jako zbytek. Ihned to trenérce sdělím v podobě textu. „Hmm, to by šlo. Sonny je šikovná a určitě by se našel nějaký kůň, kterého si můžeš půjčit, akorát se vždycky musíme předem domluvit. Stačí se jen Sonny zeptat," uzavřela to.

Moje, v tu chvíli, skvělá nálada byla následně zatlačena na úroveň mrazu. „Ne," zněla Sonatina odpověď. Cítila jsem, jak v obličeji blednu a zas mě začaly pálit slzy, skryté pod víčky. Nakreslila jsem do vzduchu otazník. Sonny se na mě podívala omluvným pohledem a řekla: „Ne, že bych nechtěla, ale mám teď dost práce se svým vlastním tréninkem. Můžu tě vzít jednou nebo dvakrát, ale bohužel nemám čas tě trénovat nějak pravidelně. Ale neboj se, Mell! Vím o někom, kdo by ti mohl pomoct..."

.....................................................................................................................................

Ano, já vím :D taky nesnáším, když někdo takhle utne příběh. Ale více se dozvíte v dalším díle! Budu ráda za *vote* nebo za komm:) neskotečně si cením každé vaší podpory

-zatím ahoooj-