Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 7 - Seznam se s jezdci✔️

Dnes si představíme několik nových charakterů:) v médiích je obrázek jednoho z nich;)

.....................................................................................................................................

Když jsme vypustili poníky zpět do výběhu, bylo už skoro deset hodin. Tobby si šel hrát do svého pokoje a já jsem se začala nudit. Vlastně...co kdybych se šla dnes podívat na ten trénink. Natalie mě přece včera pozvala. Sice nestojím o to, vidět se zase se Sonatou, ale co budu tady doma dělat?

Měla jsem štěstí. Charlie se zrovna chystal odjet do stáje kvůli práci. „Nevidělas moje klíčky?" zeptal se mě a přitom prohledával šuplíky. Podala jsem mu stříbrnou klíčenku ze země a ukázala jsem mu bloček se zprávou: „Můžu jet s tebou?" Charlie se zamyslel a nakonec řekl: „Proč ne? Akorát si sebou vezmi nějakou svačinu a pití. Mimochodem, tohle jsou klíče od domu pro tebe." Podával mi dva lesklé klíčky. Vzala jsem je do dlaně. Teď už tu doopravdy bydlím. Vyhrabala jsem ze skříně starý batůžek a do něho jsem si schovala klíče, mobil, jablka a láhev s pomerančovým džusem.

...

Ze sedadla spolujezdce jsem měla dobrý výhled na domky, stojící okolo silnice. Autem jsme byli ve stáji asi za osm minut. Vyskočila jsem ven. Dnes tu bylo o dost rušněji, než včera. Ve venkovní jízdárně se to hemžilo koňmi. Hned jsem zamířila do klubové místnosti ve stáji, abych si tam odložila věci. Pak jsem se rozešla chodbou směrem k venkovní jízdárně. Koně klusali po obvodu a jezdci rytmicky vysedávali. Uprostřed toho všeho stála Natalie. I když do sebe dva koně narazili a vykopli po sobě, stále zůstávala klidná a rozvážná. „Držte si rozestup," řekla jen.

Mezi jezdci byla i Sonata na své černé klisně. Kromě ní bylo v této skupině dalších šest jezdců. Dva z nich jsem velmi dobře poznávala. Byli to ti dva kluci z dnešního rána. Fillip a Sky aneb Drzý a Tajemný. Za nimi jela dívka s obarvenými fialovými vlasy. Její kůň byl překrásný bělouš a hrdě se nesl, jako by věděl, že ho právě obdivuji. Jako další tu byla trochu silnější dívka s tmavými kudrnatými vlasy a brýlemi. Jela na koni, který se podobal fjordskému poníkovi, až na tu výšku.

V čele skupiny si vykračoval pěkně stavěný šedý grošák, nejspíš plnokrevník, s dlouhýma rovnýma nohama. V jeho sedle se nesla štíhlá dívka s pihami na nose, nakrucovala se jak princezna a nenápadně házela okem po klucích. Měla dlouhé „rozhodně přírodní" blond vlasy spletené do copu. Skupinu uzavírala drobná černovláska s krátkým sestřihem. Vypadala ze všech nejmladší a taky nejustrašenější. Jela na obyčejném hnědém koni. I přesto, že koník se choval klidně a poslušně, držela otěže dost zkrácené a občas se i přichytila hřívy.

„Teď si nacválejte!" vykřikla trenérka a jezdci s koňmi přešli do cvalu. Všichni koně, dokonce i tlustý „skorofjord" šli hezky v tempu a zároveň spořádaně. Ach, co bych dala za to, abych se mohla naučit takhle úžasně jezdit. Moje jezdecké schopnosti nejsou zdaleka tak dobré, jako ty jejich. Mou výhodou a taktikou v bývalé stáji bylo to, že Perla byla nejšikovnější kůň. Na to jsem celkem spoléhala.

Po několika kolečkách ukázkového cvalu na obě ruce postavila trenérka metr od dlouhé stěny křížek a kolmý skok. „Pojedete v řadě klusem, pak si v rohu nacváláte a přeskočíte překážky. Pokračujte dále cvalem a pak přejděte do kroku," řekla trenérka. První jezdkyně kývla, že rozumí a po obvodu jízdárny se blížila k překážkám. Její grošák bez váhání přeskočil obě překážky. Stejně tak i koně obou kluků, jedoucích za ní. Sonatina klisna přes překážky přímo létala. Její skoky byly ladné a chtě nechtě, musela jsem uznat, že naše blondýna jezdí z celé skupiny nejlépe. Štve mě to, ale je to tak.

Následovala dívka s fialovými vlasy. Její bělouš byl plný energie. Hned, jak uviděl překážku, vyrazil divoce vpřed. Oba skoky byly mohutné a kůň si nadšeně vykopl zadníma. Trenérka si sice vyčítavě překřížila ruce, ale jezdkyně se radostně zasmála a koníka pohladila po krku. Páni, já bych byla na jejím místě mrtvá strachy. „Zkus pomalejší tempo, Emily. Musíš si umět svého koně zklidnit," vyčetla jí trenérka Natalie. Úplně jsem zapomněla, že jsou tu ještě další dvě jezdkyně. Tlustší hnědovláska se svým kulatým „skorofjordem" cválala na překážky. Čím víc se přibližovala, tím pomaleji kůň šel.

„Holeň!" zakřičela trenérka. Užuž to vypadalo, že to kůň vyhne nebo se zastaví, když se trenérka napřáhla a švihla za ním dlouhým lonžovacím bičem. Lenoch se najednou probral a přes křížek udělal váhavý a nemotorný skok. Druhou překážku shodil a jen se nevinně koukal na ostatní koně. „Příště lepší pobídky, Britto, musíš ho..." trenérka nedořekla. Ozval se totiž křik poslední jezdkyně. Jejímu hnědákovi se nelíbilo, že zůstal za ostatními tak pozadu, tak nabral rychlost a hnal se rovnou do skokové řady. „Srovnej se!" zavolala na holku trenérka Natalie. Ta se ale ještě víc předklonila a vší silou tahala za otěže. Jedna noha jí vyklouzla ze třmenu.

Její kůň cválal přímo na překážku, ale jezdkyně neměla šanci se udržet. Chtěla jsem zavřít oči, ale nešlo to. Bylo to až moc napínavé. Kůň těsně před křížkem uskočil do strany a dívka dopadla do písku před překážku. Trenérka se k ní rozběhla a ptala se, jestli je v pořádku. Dívka se posadila a oprašovala si helmu, stejně černou, jako byly její vlasy. „Nesmíš se tak bát, Sindy. Musíš mít svého koně neustále pod kontrolou," řekla jí Natalie. Sindy, která stěží zadržovala pláč, jen přikývla a poslušně se vyhoupla zpět do sedla. Na pokyn trenérky si překážky zkusila ještě jednou a tentokrát je zvládli lépe, i přesto, že kůň opět jednu z nich shodil.

„Dejte koním na chvilku dlouhou otěž, já zatím přestavím řadu," rozkázala trenérka Natalie. Slečna „Pravá blondýna" přijela z boku k černovlásce, teď už vím, že se jmenuje Sindy, a řekla: „To ses teda pěkně ztrapnila. Jestli sem chceš zapadnout, musíš jezdit na mojí úrovni, rozumíš?" Ubohá černovláska přikývla a upřela zdrcený pohled do země. Pak ještě několikrát skákali přes všelijaké křížky a další překážky. Nebyly nějak extra vysoké, i když já bych je asi nepřeskočila. Nebo alespoň ne tak lehce a snadno jako Sonata. Na koni jí to fakt jde, to se musí uznat. Kéž bychom spolu mohly vycházet.

.....................................................................................................................................

Omlouvám se, že v téhle kapitole se toho moc nedělo...jinak díky moc za přečtení, pokud se vám líbila, určitě potěší *vote* nebo koment:)

-zatím ahoj-