Z dodávky s nápisem Pekárna Na růžku vystoupila paní s holčičkou. Žena vzala malou za ruku a kráčela s ní ke dveřím domu. Než stihla zaklepat, dveře se samy otevřely a v nich stála Natalie s rozpuštěnými zrzavými vlasy. „Paní Wandomová?" zeptala se žena, zatímco holčička pohledem přejížděla koně u úvaziště. „Pro vás Natalie," řekla trenérka a natáhla k ženě ruku. Ta jí trochu ostýchavě přijala a pokračovala: „Jsem Stephanie Colettová. Volala jsem vám ohledně toho poníka. A mimochodem tohle je má dcera Maggie." Holčička se otočila na Natalie a na tváři vynutila smutný úsměv.
Natalie mávla rukou na Charlese, který zrovna jako na zavolanou vycházel ze stáje. Ten hned změnil směr a došel k nim. Co se tu děje? Jaký poník? Moje zvědavost byla nezkrotitelná. Drapla jsem Sonny za ruku a následovala jsem Charlieho. On ani Natalie nic namítali a vpustili nás dvě i paní s holčičkou dovnitř. „Co se děje?" zeptala se Sonny tiše Charlieho. „Natalie to hned vysvětlí," odvětil jí a usadil se na pohovku. „Takže paní Colettová, tohle je místní veterinář a trenér Charles Dawn a jeho dcery, Sonata a Mellanie. Děvčata, tohle je Stephanie Colettová s dcerou Maggie." Paní i holčička si nás prohlížely. V jejich tvářích se zračil smutek a starost.
„Jsou tu proto, že se jim ztratil pony a požádaly mě o pomoc s jeho hledáním. Přesněji řečeno, neztratil se. Paní Colettová se domnívá, že byl ukraden. Ještě je tu ta možnost, že utekl, ale ohrada prý nebyla porušená," obeznámila nás trenérka se situací. „Proč by utíkal? Měla jsem ho tolik ráda," špitla holčička a bylo jasné, že má slzy na krajíčku. Matka jí stiskla ruku a pohladila ji po tváři. „Děvčata vezměte zatím Maggie, aby se podívala po areálu. Ukažte jí koně a tak. My si tu zatím vážně promluvíme o tomto problému. A vyřiďte ostatním, že trénink se zatím odkládá, koně můžou zatím počkat v boxech," řekla ještě Natalie, než se spolu s Charlesem a onou paní ponořili do diskuze.
Vzala jsem přátelsky skleslou holčičku za ruku a ona mě následovala ven. Sonny se vydala hned za námi. Všichni venku doslova dychtili po informacích. „Takže poslouchejte," začala má sestra, „Natalie teď řeší jistou potíž se ztraceným koněm, takže trénink se odkládá na dobu neurčitou, koně máme prozatím odvést do boxů." „Super, kvůli nějaké herce přijdu o ježdění," odfrkla si Alex a začala propalovat pohledem tu malou vedle mě. Při jejím slově herka jsem úplně cítila, jak to v Maggie vře vzteky. Z jejího smutného výrazu byl najednou naštvaný. „Nech toho Alex," okřikla ji Emily, „kdyby se tobě ztratil kůň, tak ho bude celé město hledat čtyřiadvacet hodin denně." Alex sice sklapla, ale svým pohledem, mířeným proti Emily, dávala jasně najevo, jak moc je jí to, co Em právě řekla, ukradené.
Tohle není moc dobrá společnost, nechci tu malou ještě víc rozesmutnit. Usoudila jsem, že by bylo lepší, abych jí vzala podívat se na pastviny. Otočila jsem se a pokynula jí rukou, aby mě následovala. Ona se plaše vydala pomalým, šouravým krokem za mnou. No, co jiného jí taky zbývá, že? „Ty se jmenuješ Mellanie?" zeptala se roztomile vysokým hláskem. Přikývla jsem. „Hezké jméno," řekla a prohlížela si koně pasoucí se v ohradě. Usmála jsem se a pokrčila jsem rameny. „Máš koně?" zněla další Meggiina otázka. Na to je celkem těžké odpovědět. Za prvé Riannu sice momentálně jezdím a pracuju s ní, ale moje není. A za druhé, stále nedokážu dát dohromady větu a ani většinu slov.
Dřepla jsem si a podívala se Maggie zpříma do očí. Jsou smutné, takové by dětské oči být neměly. Přiložila jsem si prst na ústa a zavrtěla jsem hlavou. „Ty nemluvíš?" zeptala se malá užasle. Znovu jsem přikývla. „Hmm...divný, to je divný," zamumlala si, ale spíš asi pro sebe. Nojo, máš pravdu. Ale co nadělám? Prostě jsem divná. „Víš, já jsem měla Bambulku strašně ráda. Máma mi ho koupila, když jsem byla nemocná, abych se uzdravila. Já jsem měla totiž nemocný nožky, víš? Ale už můžu chodit díky němu," rozpovídala se ta malá. Pak se zadívala někam do dálky a já mohla jen hádat, o čem asi přemýšlí.
Když otočila hlavu zpět na mě, její oči byly zalité slzami. Spodní ret se jí lehce třásl. „On...je pryč. Chci ho zpátky," poslední slova téměř spolkla a slzy se jí z očí přelily na bledé tváře. Cítila jsem, jak z ní číší smutek a stesk. Není to fér. Ten, kdo by ukradl koně malému dítěti, musí být hrozný člověk. Maggie si přiložila dlaně na obličej a vzlyky se celá třásla. Obejmula jsem ji pažemi a přitáhla jsem si ji o něco blíž. Je hrozné, vidět někoho, jak se takhle trápí, i přesto, že ji vlastně vůbec neznám. Malá se za chvíli trochu uklidnila. Otřela si tváře a zhluboka se nadechla. Pustila jsem ji a ona na mě upřela zarudlé oči.
„Chceš vidět fotku?" zeptala se zastřeným hláskem a z kapsy u kalhot vytáhla pár malých obdélníků. Přikývla jsem a zadívala jsem se na lesklý papír. „Tohle je když jsem Bambulku dostala. Sedím tady ještě na vozíčku," řekla a ukázala na invalidní vozík v pozadí fotky. Víc mě ale zaujala druhá fotka. „Tahle je hodně nová, máma ji fotila týden před tím, než Bambulka zmizel," řekla Maggie a trochu popotáhla. Na fotce byla ona, sedící na světle hnědém poníkovi. Byl pěkně kulatý, jako koblížek a hustá černá hříva mu spadala na obě strany krku. Díval se na mě z fotky mírnýma, tmavýma očkama.
Cítím něco zvláštního. Jako by mi ten pony byl nějak povědomý nebo co. Ale jak by mohl? Kde jsem ho viděla? Černá hříva, zlatohnědá srst... nevzpomínám si. Maggie vedle mě pořád povídala něco o fotkách a já se usilovně snažila, vybavit si odkud toho poníka znám. „...no, to je asi všechno o něm. Jo a ještě něco, je to hucul, má i vypálenou značku," zakončila to Maggie. Rázem, jako by mi v hlavě blikla taková ta pomyslná žárovka. Tak počkat? Hucul! No jistě! Jak to, že mě to hned nenapadlo? Vyskočila jsem a popadla jsem malou za ruku.
„Mell! Mell!" ozvalo se volání za námi. Sky běžel od stáje za mnou a něčím, co svíral v ruce, na mě mával. „Mell, podívej! Tohle je další kůň, co se tady v okolí nedávno ztratil," vyhrkl na mě a vrazil mi do rukou mobil s fotkou. Já mu na oplátku podala jednu z Meggiiných fotek. Oba jsme si je prohlédli a okamžitě jsme zvedli hlavy a vykulil na sebe oči. To není možné!
..................................................................................................
Wow :D neskutečně mě těší, že tenhle příběh letí tak nahoru, už jsme přesáhli 700 reads!!! Jako vždy máte mé nesčetné díky:) zanechte prosím *vote* nebo koment a těšte se na další čtení^^
-zatím ahoooj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Adventure-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
