V úterý ráno jsem se vzbudila brzy, měla jsem ještě spoustu času, než bude čas jít do školy. Byla jsem odhodlaná, dát Alex co pro to. Dnes odpoledne se zastavím ve stáji na hodině začátečníků. Třeba se něco přiučím a pak poprosím Natalie, aby mě zas nechala trochu projet na Ebenovi. Říkala, že pokud chci být členem klubu, funguje to tak, že si předem domluvíme dny, kdy chci chodit na tréninky a vždycky předtím vykydám box a potom pomůžu s chystáním žrádla na večer, popřípadě s dalšími úkoly, co bude potřeba udělat.
Vyšla jsem z domu. Venku na polích se vznášela mlha. Vzduch byl ostrý a studený. Vzala jsem si maličkou modrou ohlávku a přišla jsem k ohradě poníků. Zavolala bych si na Coffeeho, ale je tu malý problém...nedokážu to! Takže jsem si pro něho musela dojít do bahnité ohrady. Coffee se na mě roztomile podíval. Nechal si nandat ohlávku a poslušně se mnou vyšel z výběhu, než si toho stihla všimnout jeho kamarádka, kterou momentálně nejvíce zajímalo seno. Vzala jsem vodítko a vyšli jsme po chodníku k sadu.
Pony vesele ťapal vedle mne a rozhlížel se všude kolem. Rozběhla jsem se a on výzvu k rychlejšímu tempu přijal. Radostně si poskočil a pak klusal vedle mě. Proběhli jsme sadem, a když už jsem nemohla popadnout dech, vydali jsme se krokem zpátky. Doma jsem se převlékla, nasnídala a chystala jsem se jít na autobus. „Mell, počkej!" uslyšela jsem. Byla to má teta Lusy. Podívala jsem se na ní a do vzduchu jsem nakreslila otazník. „Mellinko, už budu muset jet. Mám teď pracovní cestu s jedním zájezdem do Egypta. Ale neboj se, brzy vás zase přijedu navštívit," řekla teta.
Oči se mi začaly plnit slzami. Teta odjíždí? Jak to bez ní zvládnu? Teta Lusy mě k sobě přitiskla. I jí po tvářích steklo několik slz. „Neboj se holčičko. Dawnovi tě mají rádi a tady můžeš začít nový život. Ne každý má takovou možnost," řekla mi teta mezi vzlyky. Pravda... jen se tu prostě pořád cítím jako na návštěvě.
...
Ve škole jsem se celý den špatně soustředila. Em do mě musela několikrát šťouchnout, aby si učitelka nevšimla, že jsem myšlenkami jinde. Přemýšlela jsem o koních. Hlavně o Rainbowovi. Charles s ním prý začal pracovat už minulé jaro, když mu byl rok. Říkal, že tak výjimečného hřebečka ještě nepotkal. Ani se tomu nedivím, naprosto mě okouzlil. Natalie mi řekla, že přesně za rok by se měl obsedat. To je taky jedna z věcí, proč jsem se rozhodla vrátit do sedla. Kdybych někdy měla možnost posadit se na tak krásného koně, nesmím si ji nechat utéct.
„Mell, zvoní!" šťouchla do mě Emily. Rychle jsem se probrala ze svého rozjímání a bleskově jsem si naházela všechny věci do batohu. Na chodbě, po cestě do jídelny se ke mě a k Emily připojila i Britta. Husté kudrny se jí houpou v culíku, jak se k nám hnala rychlými kroky. „Dnes je strašně hezky, nechcete někam jít? Třeba si můžem udělat piknik," zeptá se nás Emily a na tváři vykouzlí úsměv až se jí piercing ve rtu zaleskne. „To zní suprově," řekne Britta nadšeně. Já se trochu zamračím. Za pomocí mého věrného bločku a tužky jim vysvětlím, že dnes hodlám podstoupit další trénink.
...
Když vejdu do stáje, překvapí mě, že je tu mnohem více lidí, než v dny tréninku pokročilých. Po celém areále se to hemží dětmi a poníky. Většinou jsou to holky tak o pár let mladší než já. Nojo, začátečníci. Možná bych se měla taky zařadit k nim, se svými jezdeckými schopnostmi, uchechtnu se v duchu.
„Ahoj Mell, ráda tě vidím," pozdraví mě Natalie, „dnes je sice trénink pro začátečníky, ale možná si na tebe potom udělám trochu času." Gestem jí naznačím, že zatím udělám nějakou práci. Trenérka mi ukázala boxy, které je třeba vyčistit a pak odešla ke své vlastní práci. Pojďme se do toho pustit.
Odhrnula jsem si pramen hnědých vlnitých vlasů ze zpoceného čela. Všech 5 boxů, které jsem měla dát do pořádku, bylo vzorně uklizených a zametená chodba se jen leskla. Odložila jsem vidle a koukla jsem na hodinky. Ukazovaly 16:35. Takže mi to zabralo hodinu! Teď už by měl být trénink u konce, zajdu se kouknout ven. Natalie už v jízdárně není. Chodí tam menší holky a vodí koně a poníky. Asi už skončily a teď s nimi krokují. Některé koně poznávám. Je tu tlustý skorofjord, Emilyin bělouš a taky kůň Drzouna Filla. Takže to musí být stájoví koně, Nataliini koně.
Jedna holčička vede vysokého tmavého hnědáka. Ano, to je Eben. Dnes na něm asi zas pojedu. To už se mi za zády objeví trenérka. Položí mi ruku na rameno. „Tak, jdi se připravit, já ti zatím nachystám koně. Dnes si totiž vyzkoušíš Dustyho, třeba to bude lepší, než s Ebenem," řekne jen a odkráčí do stáje. Jaký asi ten nový kůň bude? Na Ebenovi jsem sice seděla jen jednou, ale aspoň už vím, co mám od něj čekat. Tohle bude ještě zajímavé, běží mi hlavou, zatímco se soukám do svých starých hnědých rajtek. Vlasy si svážu do culíku, helma v ruce, bičík pod paží. Jsem připravená! Pro jistotu si půjčím ještě chránič páteře. Hurá do jízdárny!
...
Trenérka ke mě přivede roztomilého hnědáka. Poznávám ho. Na něm jezdila ta holka, Sindy. Doufám, že nebude tak divoký, jako na té sobotní hodině. „Neboj, Dusty je úplně klidný, když je v jízdárně sám," uklidní mne trenérka, když si všimne mého bojácného výrazu.
Když už krokuju minimálně deset minut, dá mi Natalie pokyn k naklusání. Dusty si radostně poskočí vpřed a já leknutím cuknu otěžemi. Kůň zastaví a nechápavě si odfrkne. „To je v pořádku, když chodí živěji, klidně mu dej ze začátku volnost," zavolá na mě trenérka. Chystám se znovu pobídnout do klusu, ale Natalie zazvoní v kapse mobil. Valach zůstane sice klidný, ale já se leknu, až v sedle skoro nadskočím. „Promiň, musím si jít něco vyřídit," řekne trenérka, „zatím si ho opracuj v klusu a ve cvalu, přijdu hned." Hodí po mě omluvný výraz a odejde směrem k příjezdové cestě.
Tak jo hochu, jde se na to. V klidu si naklušeme a pak už to snad půjde hladce. Jenže když dám Dustymu pobídku ke klusu, nasadí dost rychlé tempo a než si na něj stihnu zvyknout, využije příležitosti a zkrátí si cestu přes střed jízdárny. Zaberu levou otěží, ale jen mu tím přetočím hlavu. „Musíš se narovnat a použít holeň, jinak ho tam asi těžko dostaneš!" ozve se od hrazení. Zastavím koně a bleskově se otočím tím směrem. Stojí tam Sonata. Vlasy má v drdolu a na tvářích jí k mému překvapení hraje úsměv. Ani jsem si nevšimla, že sem přišla. Srovnám se v sedle a zaberu pořádně holení. A vida! Sice se Dusty pořád snaží zkrátit si cestu, ale teď už to vypadá mnohem lépe než předtím.
„No vidíš, nejsi zas tak neschopná...teda možná," řekne blondýnka, ale k odchodu se stále nemá. Rozhodnu se, že si jí prostě nebudu všímat. Znovu si naklušu a zkusím objet pár osmiček. Bohužel jsou to spíš brambory. V jednom rohu málem najedeme do skokové podpěry. Za zády se mi rozléhá Sonatin otravné uchechtnutí. Mrsknu po ní zlostným pohledem. Co si o sobě myslí? Tímhle mi teda rozhodně nepomůže. I přesto, že její smích nezní nijak škodolibě, do očí mi stoupnou slzy. Sonata přestane.
„Promiň, nechtěla jsem se ti smát. Každý má někdy špatný den, chceš pomoct?" zeptá se mě. Váhavě přikývnu. Dnes je nějak přehnaně milá. Vůbec jí nepoznávám. Asi se dobře vyspala. „Tak jo, trénink začíná!" řekne a postaví se doprostřed jízdárny.
.....................................................................................................................................
Více se dozvíte v příštím díle :D doufám, že se vám kapitola líbila, můžete zanechat *vote* nebo koment:) v médiích další hezký obrázek, který nemá s příběhem vůbec nic společného:DD
-zatím ahoj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Aventura-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
