Trenérka nám postavila malou kombinaci z překážek na diagonálách. Rianna byla pode mnou jako časovaná bomba. Cítila jsem napětí v každém jejím svalu a její nedočkavé pohazování hlavou tomu ještě přidávalo. Přede mnou jela Kriss. Její pony se nenechal ničím rozhodit. Najel si v klidu a rovně na každý skok a zdolal ho zajímavým stylem.
Když přišla řada na mě, měla jsem žaludek až v krku. Byly to jen čtyři ne moc vysoké kolmé skoky, ale i tak jsem z toho byla nervózní. Zato Rianna byla nadšená. Vypadalo to, že se celý život těšila právě na tuhle malou kombinaci. „Jeď zvolna a soustřeď se na správný odraz," poradila mi trenérka a poslala mě na skoky.
Navedla jsem Riannu v krátkém cvalu na první překážku. Se správným načasováním jsme ji přeskočily jakoby nic. V rohu se kobyla trochu rozdychtila a chtěla se rozběhnout, já jsem ji však stále měla pod kontrolou. Na diagonále následovaly dva kolmáky s mezerou na tři cvalové kroky. Jakmile jsem na to Riannu stočila, úplně zešílela.
Nabrala nekontrolovatelné tempo a blížila se k první překážce. Odrazila se však o krok dřív, což mě dokonale vyvedlo z míry. Přichytila jsem se hřívy a jen tak tak jsem se udržela v sedle. Trenérka na mě cosi volala, ale já jsem ji nevnímala. Rianna se totiž hnala na druhou překážku.
Byla jsem připravená k odrazu, ale zapomněla jsem dát pobídku k odskoku. Kobyla na poslední chvíli prudce zatočila doprava a překážku objela. Jenže já jsem to moc nevytočila a vzala jsem sebou k zemi i stojan. Zatočila se mi hlava, ucítila jsem náraz a prudké bodnutí v levém boku.
„Je v pořádku?" „Co jí je?" „Dýchá?" Slyšela jsem, jak všichni mluví jeden přes druhého. Čísi ruce mi opatrně nadzvedly hlavu. Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněla Natalie. „Mell, můžeš se hýbat?" zeptala se ustaraně. Kývla jsem hlavou, ale jistá jsem si moc nebyla.
Ruce i nohy jsem měla v pořádku, ale když jsem se chtěla posadit, do levého boku mi vystřelila ohromná bolest, až mi málem vyhrkly slzy z očí. S velkou námahou a Natalinou pomocí se mi podařilo vstát. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Rianna stála zhruba dva metry ode mě a všechno pozorovala se svěšenou hlavou, jako by se styděla, že mě shodila.
Nechtěla mi ublížit. Byla jen nadšená, rozdováděná. Vzala jsem její otěže a spravila jsem si překroucený třmen. Natalie nic neříkala, jen mě chytila za nohu a vyhodila mě do sedla. Sykla jsem, protože mi bokem projela další bolest, i když tentokrát už nebyla tak intenzivní.
Prošla jsem se s kobylkou krokem a pak jsem obklusala pár jízdáren. S pocitem, že nemám strach, jsem z ní opatrně seskočila na zem a pochválila jsem ji. Odvedla jsem ji do stáje, zatímco v hale dál pokračoval trénink. Tys mi teda dneska dala. Doufám, že to není nic vážného, jinak už dokonce života neuvidíš žádnou mrkev, má drahá.
Sedla jsem si k Rainymu do boxu. Chvilkama mě očichával a hledal, jestli mu nedám něco dobrého, většinu času však dával přednost svému senu. Rukou jsem se dotkla levého boku. Opět to zabolelo. Opatrně jsem si vyhrnula tričko nahoru, abych se na to podívala. Kůže byla zarudlá a na několika místech i sedřená. No, to bude pěkná modřina.
Ostatní už krokovali, když jsem vyšla ze stáje ven na vzduch. Sice byl dusný, ale pořád lepší, než ve stáji. Pomalým krokem jsem došla k „VIP" pastvině. Pásly se na ní tři kobyly a kolem nich skotačila tři hříbátka. Friday už je oblíbený! Tomu říkám borec. Palomino hřebeček se postavil před dvěma klisničkami na zadní, aby ukázal, že to on tady tomu šéfuje.
Zasmála jsem se tomu. Podlezla jsem ohradník a vyšla jsem ke skupince koní. Kobyly zbystřily. Zvedly hlavy od trávy a jako první zkontrolovaly svá hříbata. Byly zvyklé, nechaly se ode mě v klidu pohladit a dál se věnovaly pastvě. Friday se ihned připojil k mámě a schoval se za ni.
Když jsem vykoukla za jejím zadkem, jen metr od něj, málem dostal chudáček infarkt. Odskočil ode mě a pak strnul na místě. Prohlížel si mě velikýma hnědýma očima. Dřepnula jsem si a natáhla jsem k malému ruku. Hřebečkovi hrála v očích zvědavost, odvážil se ke mě o pár váhavých kroků blíž. Ještě kousek malý, neboj se.
Hříbě se dotklo čumákem mojí ruky. Pak přišlo ještě blíž a začalo mi žužlat oblečení. Jemně jsem ho pohladila po krku. Friday ztuhl. Chvilku se nechal hladit a pak najednou vyskočil a sprintoval na druhou stranu výběhu, kde se k němu přidala i další dvě hříbátka.
Vrátila jsem se do stáje. Ze šatny se opět ozýval očekávaný křik. Ten její hlas je na uši příjemnej asi jako přejetí nehtem po tabuli. Oklepala jsem se při té představě a s odvahou jsem vkročila dovnitř. „Hlavní na tom je že...Jé, nazdar Mellindo!" zapištěla Alex, jakmile mě uviděla a já si nebyla jistá, jestli se lekla nebo jen předstírala zájem o mou osobu.
„Ty jsi prý dnes spadla z koně. No ani se nedivím, já být koněm..." Zatmělo se mi před očima. Ta kráva je prostě nepoučitelná a zasloužila by lekci. Pár kroků a jsem u ní. Plesk! Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě udělala. Ještě dlouho si vychutnávám ten její naprosto vykulený pohled. Pak se Alex z hrdla ozve ten nejhorší jekot, jaký jsou její hlasivky schopny vytvořit, a rozběhne se ven.
Drží se za tvář a s nářkem proletí kolem Sonny, která se právě vrací od pastvin. „Co to bylo?" zeptala se Sonny. Se škodolibým úsměvem jsem jen pokrčila rameny a sledovala jsem jak „Její výsost" běží žalovat svému idiotskému příteli. Ale, ale, ale...copak to má náš milovaný zrzek. No, to je tedy pěkný monokl. Díky Skyi, ty jsi prostě nejlepší.
..................................................
Alex konečně dostala přes hubu! :DD
Díky vaší úžasné podpoře tento příběh stále stoupá!! :)) už jsme dosáhli umístění #1 v kategorii Dobrodružné.
Děkuji vám❤💖 jestli se vám líbila kapitola, budu ráda za *votes* a komenty
-zatím ahoooj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Aventura-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
