Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 10 - Výzva přijata✔️

Po škole jely holky ke koním. Je čekal trénink a mě zas doma dva poníci, kteří se rádi mazlí. Sonata, Emily, Britta i Alex se Sindy vystoupily z autobusu a vydaly se do stáje. Ještě dvě zastávky a budu doma. Leslie už tam na mě určitě čeká. Bude ji zajímat, jaký byl můj první den ve škole. „Řeknu" jí prostě, že fajn. Zajdu za poníky a pak můžu dělat...vlastně cokoliv. Jenže já nechci dělat cokoliv. Za ten čas, který jsem dnes strávila s Emily jsem si vzpomněla, jaký je to pocit, mít kamarádku ze stájí. Achjo... chybí mi Tori. Ale je to vážně jen moje osamělost nebo mám zase chuť jezdit?

Ani jsem nevešla do domu. Obešla jsem ho přes zahradu. Batoh jsem hodila do trávy. Přeskočila jsem dřevěný plot. Srdce mi poskočilo, když jsem uviděla toho maličkého strakáčka. Coffee přišel ke mě. Nabídla jsem mu jablko, co mi zbylo ze svačiny. Jen jsem tak seděla a užívala jsem si jeho přítomnosti. Najednou se mi v těle rozhořela dlouho ztracená touha. Byla to touha jít ke koním. Bylo to již víc než dva týdny, co jsem neseděla na koni. Naposledy na mojí Perle. Ale ta je teď pryč. A život mám ještě před sebou. Vzpomněla jsem si na Nataliina slova.

Hlavou mi proběhl obrázek. Viděla jsem ta dvě laskavá očka a hnědé uši. Černou hřívu, vlající ve větru. To je ona, Perla. Ale najednou se obraz změnil. Oči dostaly nádech jakési hravosti a neplechy. Hříva zbělela. Před mýma očima najednou stál ten zvláštní, mladý hřebeček, Rainbow. To je pravda, Perla není jediný kůň na světě, i když v mém srdci navždy bude mít zvláštní místo. Coffee do mě drbnul nosem, až to skoro vypadalo, že mi chtěl přitakat. Podívala jsem se na poníka. Nechtěla jsem se už k ježdění vracet...nebo ano? Nevím, povzdychla jsem si. Coffee, jako by mi četl myšlenky. Otřel se mi nozdrami o tvář. Mám to zkusit? Zeptala jsem se ho v duchu. Neodpověděl. Jak jinak, vždyť je to poník. Zavrtěla jsem hlavou. Vstala jsem a chystala jsem se odejít z ohrady, když v tom slunce vykouklo za mrakem a osvítilo poníkovu flekatou srst. Coffee se na mě podíval tak roztomile, jako snad ještě nikdy nikdo. Byla jsem rozhodnutá.

...

Tak teď tu stojím. Přede mnou je stáj JK Pacific. Teď nebo nikdy. Vešla jsem do areálu. Vyhnula jsem se stájím i jízdárně, ve které právě probíhala hodina. Věděla jsem, kde ho najdu. Kruhovka. Stál tam. Charles „Charlie" Dawn, můj nevlastní "otec" a veterinář/ trenér. Zrovna lonžoval krásného haflinga. To musí být Bubble, jeden z mladých koní, se kterými pracuje. Přišla jsem až k ohradě. Zamával na mě. Vzal si koníka na krátko a přišel ke mě. „Ahoj, potřebuješ něco, Mell?" zeptal se starostlivě. Do bločku jsem napsala třesoucí se rukou: „Myslím, že bych chtěla zkusit znovu jezdit, prosím." Tak málo stačilo. Charlie se usmál. Zavedl koně do stáje a pak mě vzal za ruku. Táhl mě až k jízdárně, kde právě skončila jezdecká hodina.

„Natalie, něco tu pro tebe mám," řekl směrem k trenérce. Ta se rychle otočila a změřila si ho pohledem. Charlie s ní kousek poodešel a o něčem se bavili. Hrála jsem si s rukávem své mikiny. Byla jsem moc nervózní. Jaké to zas bude na koni? Co když mi to vůbec nepůjde?

...

O pár minut později jsem stála v jízdárně vedle klidného hnědáka, kterého jsem předtím s pomocí Natalie vyčistila a nasedlala. Měla jsem svou starou helmu a několikrát zalátané jezdecké kalhoty, obojí mi přivezla Leslie během pár minut. „Můžeš nasednout," řekla trenérka Natalie, „chci se přesvědčit o tom, jaké jsou tvoje jezdecké schopnosti. A neboj se, Eben je hodný, zvládne ho i úplný začátečník." Ze zvyku jsem dotáhla podbřišník a vyhoupla jsem se do sedla. Natalie mi pomohla nastavit třmeny. Začala jsem krokovat po obvodu. Eben byl skutečně klidný, takže jsem se konečně uvolnila a mohla jsem se soustředit. Páni! Tak já jsem zase v sedle!

U hrazení stálo několik lidí. Byla tam Emily s copem fialových vlasů. Ukázala mi palec nahoru, to mě povzbudilo. Pěkně jsem se v sedle narovnala. Po chvíli jsem dostala pokyn k naklusání. Pobídla jsem Ebena, tak jak jsem byla zvyklá od Perly. K mému překvapení to s s valachem ani nehnulo. „Musíš mu dát výraznější pobídku, víc holeně!" křikla na mě Natalie. Zkusila jsem to znovu, tentokrát opravdu rázně. Eben se sice pomalu rozklusal, ale trenérka nebyla nadšená. „Nepoužívej tolik patu, snaž se stisknout jen holeň. A stejně ti jde jako šnek, musíš ho pobízet a přitom ho tolik nebrat za otěž, jinak z toho bude zmatený," vyčetla mi Natalie.

Tohle je ale líný kůň! Měla jsem si vzít bičík, na Perlu jsem ho nikdy použít nemusela. Ona chodila sama, spíš jsem ji brzdila. „Vyjíždějte rohy!" zavolala trenérka. Přitáhla jsem vnější otěž, abych přinutila Ebena jít po obvodu. Bylo to pro mě tak trochu trápení. „Měkčí ruce, netahej ho tolik," řekla trenérka, „teď s ním nacválej." V rohu jsem dala Ebenovi pobídku a ten kupodivu poslechl. Už jsem si myslela, že mám vyhráno, když v tom si kůň z radosti pohodil hlavou a mě to vyvedlo z rovnováhy. Hnědák ucítil příležitost a okamžitě se stočil dovnitř jízdárny, kde zpomalil do kroku. „Musíš se víc uvolnit a přizpůsobit se koni," radila mi Natalie.

Druhý pokus byl lepší. Sice jsem pořád byla celkem ztuhlá v oblasti pánve, ale aspoň už mě Eben nevyvezl do středu. Po pár kolečkách cvalu a pár přechodech mezi tempy jsem si už na něj trochu zvykla. Trenérka nám postavila křížek. „Chci vidět, jak tě učili ve tvé bývalé stáji skákat. Pěkně si na něho najeď klusem, pak dva cvalové kroky a skok. Je to maličké, takže byste to měli v pohodě zvládnout," řekla Natalie a ukázala na překážku. Najíždím na překážku. Počítám okamžiky do odskoku. Ruce mám připravené k přichycení se hřívy, kolena sevřená. Raz, dva...a skok! Ale skok se nekoná. Zvednu se ve třmenech a zastavím se o valachův krk. Eben totiž těsně před překážkou zastaví a nechápavě na křížek kouká. Pobídka! Jak jsem mohla zapomenout?!

„Nepodpořila jsi ho holení," vytkla mi trenérka. Přikývla jsem. Já vím. Chystala jsem se objet jízdárnu a zkusit to znovu, když se od plotu ozval skřehotavý smích. Stála tam Alex a popadala se za břicho. Nechala toho až když ji Natalie zpražila pohledem. Bylo mi mizerně. Sice se mi pak třikrát povedlo křížek přeskočit, ale ani jeden z těch skoků nebyl nic moc. Byla jsem celkově otrávená, z Ebenovy lenosti i z mé vlastní neschopnosti. Po ježdění za mnou přišel Charlie. „Není to mnou, je tím koněm." napsala jsem naštvaně na prázdnou stránku bloku. Jo, budu uražená... jak malá. Charlie svraštil čelo a řekl: „Dobrý jezdec zvládne každého koně, pamatuj si to, Mell."

Ve stáji jsem narazila na Alex. „Ty se nikdy nenaučíš pořádně jezdit," smála se mi, „divila bych se, kdybys někdy mohla jet na závody. A i kdyby, beztak bys ten parkur ani nedokončila." A v tu chvíli jsem měla jasno. Na papírek jsem si jen tak pro sebe napsala jen dvě slova. VÝZVA PŘIJATA.

.....................................................................................................................................

DÍKY za 200 přečtení^^ Je to pro mě motivující, když vidím, kolik lidí si můj příběh čte. Tak doufám, že vás bude bavit i nadále:) můžete zanechat *vote* popřípadě komm, budu moc ráda:)

-zatím ahoj-