PŘEKONALI JSME 1000 přečtení!!! DĚKUJUUUU <3 a jdeme na to:)
.........................................................................................
Všichni jsme se v tu samou chvíli otočili tím směrem, odkud se hlas ozval. Moje oči spatřily vysokého muže s tmavými vlasy a zelenýma očima. Měl ostré rysy obličeje, které působily, jako by se stále mračil. Ale ty oči, mě tolik povědomé. O to víc to mnou otřáslo, když se vedle mě slabě ozvalo: „Tati?" Sky třeštil oči na svého otce, stojícího několik metrů za námi. Pusa dokořán nasvědčovala tomu, že tohle asi není úplně běžné. Zavři ji, než ti do ní něco vletí a naklade vajíčka. Ale i když my jsme byli v šoku a Sky... no, nejspíš na pokraji zhroucení, aukce stále pokračovala.
„Takže nová nabídka, čtyřicet tisíc. Dá někdo víc?" zněl znovu hlas z reprobedny. Skyův otec nás rázným krokem obešel a vyčkával před pódiem. Hned po zaznění slov: „Potřetí", si s ledovým klidem převzal poníka na vodítku a vracel se naším směrem. Nikdo z nás stále nebyl schopný jediného slova. Zázrak? Mužova tvář změkla a dokonce jsem myslím zahlédla i známku úsměvu. Podřepl si a nabídl Maggie vodítko. Ta natáhla svou malou ručku a trochu bázlivě si ho převzala. Chvíli se nic nedělo, ale pak se malá odhodlala a věnovala tmavovlasému muži upřímné dětské objetí, čímž ho dokonale zaskočila.
Vzápětí zavýskla a vrhla se ke svému čtyřnohému miláčkovi. Tolik štěstí a úlevy najednou jsem už dlouho neviděla. Malé Meggie zářily oči a radost z ní tryskala jako z fontány. Pusinkovala Bambulku všude, kam jen dosáhla. „Díky, díky, díky!!!" křičela a znovu a znovu ponyho objímala. Její matce vstoupily do očí slzy. Slzy štěstí. Po tomto velmi dojemném momentu muž vstal a podíval se na nás. „Vy jste majitelka toho koně?" zeptal se paní Colettové. „A... ano," odpověděla a utřela si zvlhlé oči. „Tak potom je váš," řekl muž a ukázal na Bambulku a smějící se děvčátko. „Já-já... děkuju vám, strašně moc. Slibuji, že najdu nějaký způsob, jak vám to splatit, přísahám," vyhrkla vděčně paní Colettová a společně se svou dcerou objímaly pevně svého drahého poníka.
Muž jen klidně přikývl a pak obrátil pohled k nám třem. „Myslím, že jsem se nepředstavil, Wilson Colins," řekl a podal Charliemu ruku. „Charles Dawn," odpověděl a potom mu i on vyložil další slova díků. Až teď jsem si všimla, že Sky pořád stál strnule vedle mě a hrozilo, že mu oči vyskočí z důlků. Jeho otec přišel k němu a položil mu ruku na rameno. Věnoval mu provinilý úsměv a začal: „Skyi, synku... omluvám se, že ti nejsem vždy dobrým otcem. To víš, mám své povinnosti, ale neexistuje jediný den, který bych neděkoval Bohu, za to, že tě mám. Mám tě rád, ale potřeboval jsem, aby mi někdo připomněl, jak je důležité, abych ti to ukazoval."
Tentokrát se mu pohled stočil ke mě. "Předpokládám, že ty budeš Mellanie, děkuji," řekl. Není zač, to já děkuji, že jste si vybral tu první variantu. Věnovala jsem mu úsměv a mrkla jsem na něho. Sky stále stál, pěsti sevřené, šokovaný výraz a jeho ústa neopustilo jediné slovo. Jeho otec sklopil obličej k zemi, s obavou, že mu jeho syn nejspíš neodpustí. Pak se ale stala jistá věc. Jindy by to byla věc tuze zvláštní, ale pro tento den, myslím, velmi obvyklá. Skyovi, patnáctiletému klukovi, se začaly po tvářích koulet slzy jako hrachy. Celý se otřásal silnými emocemi. Jeho otec ho vzal a pevně k sobě přitiskl. „Taky... tě... mám... rád... tati," koktal Sky mezi vzlyky.
„Prosím, chlapče, můžeš mi odpustit?" otázal se ho jeho otec s nejistotou v hlase. Sky se na chvíli zamyslel, ale pak s ulehčeným úsměvem řekl: „Samozřejmě." Jeho otec si oddechl, vstal a položil mu ruku na záda. "Připozdívá se, pojedeme domů," oznámil a společně se Skyem, zářícím jasněji než slunce, se ubíral cestou k parkovišti. S Charliem jsme pomohli naložit Bambulku do přívěsu a vyrazili jsme na cestu zpátky. Pan Colins měl pravdu, vážně už je pozdě. Zívla jsem si a teprve teď jsem si uvědomila, jak byl dnešní den náročný. Ach jo, tak jsem zřejmě propásla svůj první oficiální klubový trénink... Ale co, za ten Meggiin úsměv to stálo!
Po vyložení poníka a navrácení přepravníku jsme se s Charliem konečně vraceli domů. Leslie se Sonny už nás jistě vyhlížejí. Dokážu si živě představit ten vodopád otázek, kterými nás má milovaná starší sestřička zasype. Jenže toho jsem se nedočkala. Jízda v autě mě ukolébala a já se pomalu a jistě propadla do sladké říše snů. Jen vzdáleně jsem vnímala, jak auto zastavilo a dvě silné paže mě zvedly do vzduchu. Nevím, co je Charlie zač, když se mnou dokázal vyšlapat dvě patra schodů. Tlustá sice nejsem, ale peříčko taky zrovna ne. Opatrně mě položil na postel a něco zamumlal. Potom mi dal pusu na čelo. „Dobrou, Mell," zašeptal. „Dob-ou, ta-ti," zamumlala jsem a pak už mě spánek definitivně pohltil.
...
Dalších dva dny jsem měla tolik věcí do školy, plus schůzku s psychologem a logopedem, že jsem se do stáje ani na chvilku nedostala. Pak tu ale bylo konečně sobotní ráno. Trhla jsem sebou na posteli a rázem jsem byla vzhůru. Co to bylo? Budík? Ne... Stála nade mnou blondýna se zářivým úsměvem a znovu mě cvrnkla do tváře. „A-u," zaskučela jsem a vyhrabala jsem se z peřin. „Mell, drahá. Doufám, že ses dobře vyspinkala," zacvrlikala Sonny sarkasticky a hodila po mě plátěné kalhoty a tričko. „Obleč se, vem si dole něco na snídani a nastartuj kolo. Už tak máme zpoždění, a jestli se dobře pamatuju, dnes máš jezdit s náma," oznámila mi a rázně vypochodovala z pokoje. Nevrle jsem za ní zamručela, ale uposlechla jsem její příkazy. Její energii po ránu bych chtěla mít. Nebo brokovnici, abych jí mohla nadobro zamezit přístup do mého pokoje.
Za pár minut už jsme obě šlapaly do pedálů po tak známé cestě. Když jsem se ve stáji se všemi pozdravila a došla jsem pro Riannu do výběhu, dohnala mě nervozita. Co když ten trénink nezvládnu? Můj „osobní trenér" sice tvrdí, že jsem se dost zlepšila, ale co když se bude Rianna v jízdárně plné koní chovat neovladatelně? Mé myšlenky se zastavily ve chvíli, když se mi před očima zatmělo. Někdo vypnul slunce? „Hádej kdo," ozval se za mnou vysoký pozměněný hlas, který tímto „určitě nemám šanci poznat". Místo odpovědi jsem nahmatala rukama Skyovo břicho a začala jsem ho lechtat. Ten se ve vteřině svíjel smíchy a prosil, ať toho nechám. No jo, že jsi to ty.
Když se uklidnil, vzal mou dlaň a vložil do ní lesklou krabičku s mašlí. Tázavě jsem se na něho podívala. „To máš k narozeninám, zapomněl jsem ti to dát," vysvětlil a prohrábnul si rukou vlasy. Na nic jsem nečekala a odklopila jsem malé víčko. Kdybych mohla mluvit, určitě bych teď oněměla úžasem. V rukou jsem držela ručně vyrobený, barevný pletený náramek.
„Chtěl jsem ti ho vyrobit sám, ale vůbec mi to nešlo, tak nakonec většinu té práce udělala Natalie... ale posbíral jsem na něj vyčesané žíně z koňských ocasů, dokonce i z Riannina," řekl a mírně se začervenal, „líbí se ti?" Jestli se mi líbí? To myslí vážně? To je BOMBA! Připnula jsem si náramek na ruku a zatočila jsem se kolem dokola. Hned po tom, co se jsem se zvedla ze země v důsledku ztráty rovnováhy, jsem věnovala Skyovi to nejvřelejší objetí. „Beru to jako ano," zasmál se a zafuněl mi na krk. „A taky jsem ti chtěl poděkovat... jak jsi promluvila mému tátovi do duše." Za málo. Mávla jsem rukou a usmála jsem se na něho. Sky se nadechl a v očích se mu zajiskřilo: „Vlastně jsem se přišel s tebou rozloučit."
............................................................................................
Tak si můžete všichni oddechnout, dopadlo to dobře:DD A kampak to Sky odjíždí?? To se dozvíte příště:* a prosím nechte mě žít:D ...aspoň do té doby
Jako vždy pokud se vám kapitola lbila tak *vote* nebo komentář určitě potěší:33
-zatím ahoooj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Phiêu lưu-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
