Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 13 - Sky✔️

Pod koly mi zaskřípal štěrk, když jsem ostře projela zatáčku. Řídítka kola jsem pevně svírala ve zkřehlých prstech. Vlastně to bylo Sonatino staré jízdní kolo, které mi Charles půjčil. Mě ale stačilo, abych mohla jezdit z domu do stáje. Pěšky se mi chodit nechtělo a autobusy nejezdí zas tak často. Zafoukal studený vítr a já jsem se otřepala. Dnes je obloha pod mrakem a vypadá to spíš, jako by byla ještě zima, i přesto, že už brzy skončí březen. „Pohni, mrznou mi... vlastně všechno," ozve se vedle mě. Je to Sonny na svém, o něco větším, kole.

Ano, opravdu teď spolu jedeme do stáje. Zvláštní pocit, vzhledem k tomu, že ještě nedávno se ke mě chovala jako ledová královna a předtím jsme se vůbec neznaly. „Hele, je sice sobota, ale já bych tam ráda do oběda byla," řekne Sonny o něco netrpělivějším hlasem a zhurta šlápne do pedálů. Sobota. Už uteklo několik dní od našeho rozhovoru ve stáji a já jsem pořád nenašla odvahu se ho zeptat. Ptáte se koho? Přece Skye... Sonny mi poradila, že on mi může opravdu dobře pomoct s tréninkem. Prý tady ve stáji jezdí už několik let a co se týče koní, má zkušenosti skoro od malička, podobně jako Sonata.

Jenže jak se ho mám asi tak zeptat, co? Ve stáji nebo ve škole na sebe vždycky jenom mávneme. Vlastně se vůbec neznáme... vím akorát to, že kluci ve škole ho mezi sebe moc neberou, nebo spíš, on se jich trochu straní, a taky málo mluví. Zvláštní to případ. Řekla holka co nemluví vůbec, musela jsem se tomu zasmát. Kola jsme si opřely o zeď a vešly jsme do stáje. Bylo devět ráno, ale byly jsme tu zatím samy. Teda kromě trenérky, která už dávala koním oves. Hned jsem si to rázovala k boxu, který byl napravo ode dveří. Nakoukla jsem dovnitř. Naskytl se mi pohled na bílohnědý hustý ocas.

Rainbow byl tak zabraný do zpracovávání svého žrádla, že si mě ani nevšiml. Mlaskla jsem na něho a přišla jsem blíž ke dvířkám boxu. Otočil na mě hlavu a důkladně mi prošmátral kapsy. Když se ujistil, že u sebe nic dobrého nemám, vrátil se ke svému žlabu. Párkrát jsem ho přitom opatrně pohladila po krku. Je tak nádherný.

...

Přilby se zvedaly nahoru a dolů. Kopyta bušila do písku. Emily mi v jedné chvíli dokonce i zamávala, pak ale musela svou pozornost obrátit opět k tréninku. Je jich šest. Šest jezdců, šest koní. Britta už je zdravá a sedí v sedle svého "skorofjorda". Nevím proč, asi je to osud, ale zrovna Sky tu dnes není. Škoda. Třeba bych dnes našla odvahu. Ještě chvíli se dívám na trénink, a pak se jdu projít k pastvině klisen s hříbátky. Pohled na malé, roztomilé tvorečky je pro mě tak nějak uklidňující. Jen tam tak stojím a pozoruju hrající si hříbata, jak běhají, skáčou a objevují svět. Je to prostě kouzelné.

V tu chvíli se vedle mě ozvalo zakašlání a já se tak lekla, až jsem uskočila a nohou se praštila do ležící dřevěné klády. Zatnu zuby, dřepnu si a mnu si rukou naražené místo. Seshora na mě hledí pár vyděšených zelených očí. SKY! 

„P-promiň, n-nechtěl jsem t-tě vylekat," vykoktá a já si všimnu, jak začíná rudnout. Vůbec jsem ho neslyšela přijít! Podá mi ruku a pomůže mi vstát. „Sonny mi říkala, že bys ode mě prý něco potřebovala. Teď naopak zrudnu zase já. A co mám jako dělat? Jakmile mu začnu svým nemluvným způsobem něco vysvětlovat, tak si o mě pomyslí, že jsem cvok. A pak už mi tuplem nepomůže!

Vezmu si do ruky bloček s tužkou a začnu psát. Píšu a píšu. Ruka mi jede po papíře sem a tam. Sky mi nenápadně nahlédne přes rameno. Když dopíšu, podám mu papír, na kterém je ve zkratce vysvětleno, proč potřebuju pomoct a rychlá malůvka smutně koukající psí hlavy. Sky dočte stránku a podívá se mi do očí. „Takže ty se chceš naučit líp jezdit, aby ses k nám pak mohla připojit na tréninzích a taky abys trumfla Alex?" zeptá se. Přikývnu. „No, já ti sice můžu pomoct, ale zajímá mě, jestli máš cit pro koně a jsi ochotná se učit. Já mezi koňmi vyrůstal a přijde mi, že ježdění není jen o tom, že ty chceš jezdit, ale taky že tvůj kůň tě chce vézt. Chápeš co tím myslím?" zeptal se mě.

Zmateně jsem přikývla. Najednou je nějak vážný... Sky si odkašlal a řekl: „Tak, proč jsi vlastně jezdit přestala?" Oči se mi zamlžily. Vzala jsem papír a popsala jsem mu v rychlosti svou bývalou stáj a hlavně ježdění s Perlou a to, jak jsem ji musela opustit. O mé rodinné situaci mu zrovna vykládat nemusím. Podala jsem mu papír a utřela jsem si z tváře slzu, těsně předtím, než mi sjela k bradě. Vypadalo to, že Skye se můj příběh dotkl. Položil mi ruku na rameno a věnoval mi jeden dlouhý pohled. „Tak se tě tedy zeptám, proč jsi vůbec jezdit začala?" položil mi další otázku. Dobrá otázka. Pro tohle je dost důvodů. Už jako malá jsem milovala koně a přečetla jsem snad milion knížek. Tori - má nejlepší kamarádka ze třídy chodila do stáje. Potřebovala jsem dělat nějaký sport nebo kroužek. Je jedním z důvodů i ten, že koně jsou zvláštní zvířata a rozumím si s nimi i beze slov? Trávit čas ve společnosti koní je daleko jednodušší než ve společnosti lidí.

Byla jsem zabrána do myšlenek, ale najednou mě z nich vytrhlo Skyovo uchechtnutí. Podívala jsem se na něj a jeho oči hrály o něco veselejšími tóny. "Vypadalo to, že jsi o tom fakt usilovně přemýšlela, až jsem se skoro bál, že se ti začne kouřit z uší," řekl žertovně, "promiň, nechtěl jsem znít tak vážně, já jen, mám vážně rád koně a přijde mi, že si s nimi rozumím často lépe než s lidmi." Udiveně jsem se na něj podívala. Umí snad číst myšlenky? Sky zmačkal papír v ruce do kuličky a řekl: „Víš, já jezdím na koni téměř od malička, i když trénovat jsem začal až před pár lety. Nesnáším, když to musím říkat, ale moji rodiče jsou oba docela uznávaní vědci, jenže museli hodně času věnovat práci, tak jsem trávil své dětství u strejdy na statku mezi koňmi a dalšími zvířaty. Když mi byl dvanáct, přestěhovali jsme se z Texasu sem do Kalifornie a já jsem začal místo domácího učení chodit do normální školy. Jenže asi si umíš představit, že to pro mě nebylo zrovna nejlehčí, přejít ze samoty do kolektivu... Tak jsem trávil dny zas raději u koní." 

Sky se na mě zadíval trochu omluvným pohledem, jako by měl pocit, že mě zahrnul zbytečně velkým množstvím informací, na které jsem se neptala. "Díky, žes mi to řekl," napsala jsem rychle na další stránku papíru, abych ho uklidnila. Sky se lehce usmál a zeptal se: "Chtěla bys vědět ještě něco?" Přikývla jsem a na papír jsem napsala pod sebe: "Tvůj kůň? Ten druhý kluk?" Sky moje výplody přeletěl očima a pokračoval: "Když mi bylo třináct let, dostal jsem k narozeninám svou kobylku Cherry, asi jsi nás viděla na minulém tréninku. Je to výborná skokanka a je taky hodně hravá, dělám s ní i práci ze země a už spolu jezdíme přes dva roky. Bylo to asi v době, kdy se sem přistěhoval Fill, předpokládám, že se ptáš na něho. Seznámil jsem se s ním ve škole, ale stali jsme se kamarády až právě tady ve stáji. Já nikdy nebyl moc společenský, taky proto si ze mě dělá občas srandu, že dost málo mluvím a tak, ale jinak je to fajn kluk. Kdyby tě někdy otravoval, jen ho chvíli ignoruj a uvidíš, jak se ti začne hned omlouvat, jen aby mohl zase být středem pozornosti," zakončil Sky své vyprávění.

Pak jsme se navzájem podívali do očí. Můj modrošedý pohled proti jeho zelenému. To napětí kolem bylo hrozné a už nám to oběma připadalo i trochu trapné, ale nikdo z nás nechtěl tu chvíli ticha narušit. „Dobře, pomůžu ti s tím tréninkem, Mellanie," prohlásil Sky nakonec a věnoval mi plachý, ale upřímný úsměv.

.....................................................................................................................................

Omlouvám se, že teď pár dní nic nevyšlo:/ ten shon před Vánocema je strašnej...nevím, jak budu stíhat vydávat během prázdnin, protože budeme pryč, ale snad mi to odpustíte:)

jako vždy mě potěší *vote* nebo komment<3

-zatím ahoooj-