Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 29 - Nevzdáme to!✔️

Tak jsem tu s další kapitoloooou!! Asi už jste všichni dost napjatí, jak to dopadne, tak to nebudu dlouho okecávat :DD jdeme na to!

...............................................................................................

Pomalu jsme se se Skyem vraceli k ostatním. Při každém kroku se na mě díval a já mohla jen hádat, co se mu honí hlavou. Došli jsme až k hloučku lidí, koní a dalších záhadných bytostí a já jsem se rozhlížela po Charliem, paní Colettové nebo po Maggie. Sky je ovšem zahlédl dřív a vydal se k nim. Moment! Teď jsem si na něco vzpomněla! Zašmátrala jsem oběma rukama v kapsách. Z jedné jsem vytáhla svůj mobil, ve druhé jsem nahmatala ten Skyův, ale nechala jsem ho tam. Pískla jsem, aby se na mě Sky otočil, a zvedla jsem ruku se svým telefonem. Zatřásla jsem s ní, aby mu došlo, že si potřebuju něco vyřídit a odebrala jsem se do ústraní několika stromků, ale po příhodě s partou kluků už jsem se neodvážila příliš vzdálit. Potom jsem svůj mobil schovala a vytáhla jsem ten jeho. Tak jo, poslední šance.

Odemkla jsem ho. Heslo samozřejmě znám. Vymámila jsem ho ze Skye jedno odpoledne ve stáji, když jsme se flákali na Našem místě. Byla to od něj známka důvěry. V posledních volaných kontaktech jsem našla číslo na Skyova otce. Rozklikla jsem ikonku zpráv a při pohledu na objevující se a mizející čárku jsem hledala ta správná slova. Bylo by to mnohem snazší, kdybych mu mohla zavolat, jako každý normální člověk. Ale né, naše Mellanie je prostě zatím ještě stále neschopná skládat věty verbálně...

Dala jsem se tedy do psaní. Představila jsem se jako Skyova kamarádka ze stáje a ve zkratce jsem vysvětlila, co se událo, kde se teď nacházíme, a taky že Sky nemá ponětí, že mám jeho mobil. Na moment jsem zaváhala a pak jsem mu popsala i svůj příběh s nehodou, která potkala mé rodiče a jak mě mrzí, že s nimi už nikdy nestrávím další chvíli. Z očí mi začaly téct slzy, jak jsem psala slovo za slovem. Snažila jsem se slušně vyjádřit, jak moc mě mrzí, že se Sky cítí nechtěně a osaměle, protože na něj rodiče nemají čas. Ještě jsem přidala pasáž o tom, že je to skvělý kamarád a velmi mu záleží na tom, aby malá Meggie nepřišla nadobro o svého poníka. Zakončila jsem to slovy: "Můžete teď udělat první krok ke svému synovi nebo si můžete vybrat nechat věci tak, jak jsou. Pokud si zvolíte tu druhou variantu, omlouvám se, že jsem vás připravila o čas... S pozdravem, Mellanie.

Po dopsání posledních slov jsem zprávu okamžitě odeslala. Kdybych si ji znovu přečetla, už bych na to pak asi neměla sílu ani odvahu. Sky je ten nejúžasnější kluk na planetě, jakého znám a asi i kdy znát budu. Zaslouží si od svých rodičů víc. Navíc mě ničí, vidět ho takhle ztrápeného... Vrátila jsem se k hloučku lidí. Zdá se mi to, nebo se tu shromažďuje stále víc a víc lidí? „Komu jsi volala... nebo spíš psala?" zeptal se Sky. Mávla jsem rukou, jakože Nic důležitého. On si mě jen prohlédl svým nedůvěřivým pohledem, ale dál tomu naštěstí nevěnoval pozornost. „Asi bych se měl jít podívat po svém mobilu, jak jsem ho předtím zahodil," řekl.

Mrkla jsem na něho a vyndala jsem zařízení z kapsy. „Ty jsi zkrátka skvělá!" zajásal Sky a rukou mi pročísl vlny hnědých vlasů. Líbí se mi, když mě hladí po vlasech. To mu ale samozřejmě říkat nebudu. Lehce jsem se začervenala. Poslední dobou mě až moc chválí. Dokonce i co se týče ježdění, a to už je co říct. Najednou to v davu mezi lidmi zašumělo. Koukla jsem na předváděcí plácek a uviděla jsem nádherného hnědáka. Vypadal mladě, tak na rok a půl. „Vyvolávací cena 15 tisíc!" ozvalo se z reproduktoru. Takže už skončila předváděcí část a aukce se začíná rozjíždět. O krok blíž ke zhroucení Maggiina snu...

Koně šli u naštěstí popořadě, takže Bambulka se svým číslem 112 se má dostat k aukci až tak za hodinu podle mého odhadu. Ne, že bych snad věděla něco o aukcích. Vždyť ten samotný název znám jen díky online hře s koňmi, musela jsem se sama pro sebe zasmát. Nějak jsem se zamyslela a najednou už na place nestál kůň číslo 1, ale 7. Tak tohle půjde rychleji než jsem předpokládala, vlastně ani netuším, proč tu stále jsme. Asi nikdo nechce ztrácet naději až do poslední chvíle. Jen jsem tak stála, opírala jsem se o Skye a před očima se nám míhali koně. Různé barvy, plemena, věk, velikosti. Bylo to spíš jako obchod s oblečením, než prodej živých tvorů. Zadívala jsem se na objemného ponyho, který líným a nuceným krokem vpochodoval do vyznačené zóny. Bílá srst, růžový čumák, všude puntíky... je to jako bych ho už někdy viděla. Ale nemůžu si vzpomenout.

„Dvanáctiletá klisna Connemarský pony, Jazzabelle," zahlaholil hlas z reproduktoru. V tom mi to docvaklo. Jazzabelle? Jazzie! Adelina klisna, z minulé stáje. Ona ji prodává? Tahle líná, tlustá ponička byla vždy Adelinou nedílnou součástí. Jak ji mohla dát pryč? Každý jiný kůň by mi byl ukradený, ale tenhle patřil mé kamarádce. Cítila jsem tak trochu povinnost, ujistit se, že si ji koupí nějaký důvěryhodný člověk, co se o ni dobře postará. I když, v jejím případě to není moc náročné. Hodně jídla, málo práce, hodně mazlení. To by jí ke štěstí úplně stačilo.

Oči mi lítaly sem a tam, po všech, kteří na poníka přihazovali. Ani nevím proč, ale modlila jsem se, aby Jazzie šla do dobrých rukou. I přesto, že jsem ji nikdy neměla nijak extra ráda. Ale Adele ji milovala. Přála by si to... „...a po třetí! Prodáno pánovi v modré košili, prosím pojďte si pro vašeho koně," zvolal muž na pódiu do mikrofonu a pokynul rukou muži ve druhé řadě. V první chvíli jsem se zděsila, jestli na ní náhodou nechce jezdit sám. Jazzie není sice o moc menší než Rianna, ale taková zátěž by jejím zádům na zdraví určitě nepřidala. „Jupí!" ozvalo se a spolu s pánem vyběhnou z davu dvě menší holky.

Rázem mi spadl kámen ze srdce. Holčičky, nejspíš dvojčata, si převzala vodítko a odváděla si slavnostně svého nového koně pryč. Tak doufejme, že to s nimi Jazzie přežije, zasmála jsem se sama pro sebe. Tahle chvíle mě ale donutila znovu se ve vzpomínkách vrátit k mé staré stáji. Jak krásné byly vyjížďky s Perlou. Já a Tori jsme byly nerozlučné... Tahle nostalgická nálada mi vydržela pěknou dobu. Zrovna ve chvíli, když mé myšlenky zabloudily k mým rodičům, strčil do mě Sky loktem. „Au," sykla jsem a sama jsem se tomu podivila. Hned jsem se ale začala věnovat tomu, na co mě Sky upozornil. Bambulka. Kulatý, zlatavý pony s číslem 112 právě vcházel na plac.

Vyvolávač uvedl poníka a vyřkl vyvolávací cenu. Ta suma byla sice menší, než jakou po paní Colettové požadoval ten chlap, ale stejně jsem z její tváře vyčetla, že si to stále nemůžou dovolit. Malá jen šokovaně koukala na svého milovaného poníka a začínala se třást po celém těle. „Třeba ho nikdo nebude chtít koupit," snažil se Charles o poslední povzbuzení. Ne, že by to nějak pomáhalo. „Dvacet šest tisíc!" vykřikl nějaký pán, stojící o pár řad před námi. A je to ztracený, teď už je v prodeji. Kolem našich uší proletělo ještě pár dalších nabídek. Ta nejvyšší sahala až na  pětatřicet tisíc. „Třicet pět tisíc poprvé," zaburácel reproduktor. Maggie už zase začaly stékat proudy slz po tvářích. Popravdě, divím se, že už není z dneška úplně vyšťavená. Chudák malá... „Podruhé!" pronesl chlap do mikrofonu a mě přišlo, že má v hlase výsměch. Maggie si schovala obličej do svetru své matky. Ta jí starostlivě položila ruku na rameno a s Charliem si vyměnili lítostný pohled. Jsou smířeni s prohrou.

Po celém těle mi naskočila husí kůže. Těžko říct, jestli to bylo tou situací nebo tím, že Sky opatrně sevřel mou dlaň ve své. Hej! Určitě je to ta první možnost, okřikla jsem sama sebe v duchu. Atmosféra kolem byla tak napjatá, že by se od ní struny houslí mohly učit. Tíživé ticho náhle pročísl zvučný mužský hlas: „Čtyřicet tisíc!"

........................................................................................................

A komu patří podle vás ten hlas?? :DD To je top síkrit xD dozvíte se příště.

Opět, jestli se vám líbila kappitolka tak *votujte* a komentujte<33 miluju vás

-zatím ahooooj-