Ahoj, tady je fotka kvetoucího sadu na jaře:) pro naladění správné atmosféry
.....................................................................................................................................
Když jsem asi o hodinu později odcházela s Tobbym a s poníky „domů", měla jsem kupodivu nezvykle dobrý pocit. Natalie je hrozně fajn, i přesto, že je už dospělá. Dala mi na cestu pytlík ořechů a celou dobu na mě byla moc milá. Působí úplně jinak, než moje bývalá trenérka. Tuhle si musí prostě každý zamilovat na první pohled. Pousmála jsem se.
Coffee s Chocou vběhli do výběhu a oba se hned dychtivě nahrnuli ke žlabu. Napili se čerstvé vody a pak mi Leslie, která se už vrátila z práce domů, ukázala, jak jim mám připravit krmivo. Oba se hned hladově pustili do své porce ovsa s granulemi. Rozloučila jsem se s poněkud zaneprázdněným Coffeem a odešla jsem do domu.
Z pokoje Sonaty se ozývala hlasitá hudba. Ne, že by mi to právě teď nějak vadilo, ale mohla by být trochu ohleduplnější. Osprchovala jsem se a lehla jsem si na postel. V hlavě jsem si urovnala všechny myšlenky a dojmy z dnešního dne. Pak mě napadlo, že bych to všechno měla napsat Tori.
Tori byla nadšená, že i když už nemůžu jezdit Perlu, tak jsem stále koňák tělem i duší. Řekla, že mi drží palce, ať se dobře se všemi sžiju a hlavně, ať myslím pozitivně. To je celá ona. Vždycky byla usměvavá a optimistická. Ona mě dokázala povzbudit v každé situaci.
...
Ráno mě vzbudil nepříjemný zvuk budíku na mobilu. Zatípla jsem ho a převalila jsem se na bok. Otevřela jsem jedno oko a chvilku jsem si neuvědomovala, kde to vlastně jsem. Pak mě to trklo. Nový pokoj...nová rodina...nový život. A hlavně malý hnědobílý poník, kterému jsem slíbila ranní procházku. Vyhlédla jsem z okna. Venku bylo nádherně. Typický jarní den, zrovna sobota.
Oblékla jsem si legíny a tričko. Radši jsem si vzala i modrou mikinu, přeci jen, je ještě celkem chladno. Seběhla jsem po schodech dolů. Z kuchyně se ozývalo pískání. Doufala jsem, že to je Leslie nebo moje teta, ale bohužel to byla osoba, která mi dokázala zkazit den. Jen co si mě Sonata všimla, semkla rty pevně k sobě a znovu mě sjela kritickým pohledem. Nebylo mi to ani trochu příjemné. Vzala jsem si rohlík s marmeládou a posadila jsem se ke stolu. „No pěkný oblečení," prskla na mě Sonata ironicky, „vypadáš, jako by ses chystala jít kydat bobky. To je tak jediný co by ti dovolili ve stájích dělat."
Na kus papíru jsem napsala: „Nemám důvod kydat, když jsem musela opustit svého koně, abych se mohla odstěhovat do týhle díry." Významně jsem se zamračila a dál jsem si té blondýny nevšímala. Možná se mi to jen zdálo, ale když si Sonata přečetla to o Perle, zahlédla jsem v jejích očích cosi nevysvětlitelného, jako by jí skoro zamrzelo to, co mi řekla. No, každopádně ji to umlčelo.
Dovolila jsem se Charlieho, a poté, co jsem si vyslechla, abych byla opatrná a neztratila se, jsem vzala modrou ohlávku s vodítkem. Vyšla jsem na zahradu a zamířila jsem hned k poníkům. Coffee stál na sluncem ozářeném plácku a pásl se. Když jsem otevřela branku, zvedl hlavu. Nabídla jsem mu pár kousků tvrdého chleba. Potom jsem mu nasadila ohlávku a vyvedla jsem ho z ohrady. Choco přispěchala k brance a ublíženě zařehtala. V tu chvíli se z domu vyřítil Tobby se žlutou ohlávkou v ruce. „Počkej, chci jít taky na procházku!" zakřičel a chytil mě kolem pasu, abych mu nemohla nikam odejít. I přesto, že jsem s Tobbym nemohla prohodit ani slovo, mám pocit, že se mnou docela rád tráví čas.
Usmála jsem se a pohladila jsem ho po světle hnědých vlasech. Podala jsem mu Coffeeho vodítko a došla jsem do ohrady pro netrpělivou kobylku. Vyvedla jsem ji ven a pak jsme si vyměnili vodítka. Tobby pevně sevřel vodítko Choco a kývl na mě, že je připraven vyrazit. Zezačátku jsme šli kousek podél silnice. Pak mi Tobby ukázal cestu sadem, která vedla do širokých polí. V sadě zpívali ptáčci a ve vzduchu byly cítit kvetoucí třešňové stromy. Rozběhla jsem se a Coffee mě radostně klusem následoval. Otočila jsem se a viděla jsem, že i Tobby s Chocou zrychlili tempo. Naštěstí je ta kobylka tak zlatá, že se nemusím bát, že by s Tobbym něco provedla.
Najednou se poníci zastavili a Coffee se podíval směrem k hloučku stromů. Zpoza kvetoucích třešní vyjeli dva koně s jezdci na hřbetě. Jeden byl urostlý ryzák, druhý hnědák a zvědavě si poníky prohlíželi a frkali. Jezdci byli, k mému překvapení, oba kluci. Mohli mít tak něco kolem patnácti let. Můj odhad. Jeden měl hnědé vlasy a něco nadšeně vykládal, zato ten druhý mlčel. Ofina černých vlasů mu padala do obličeje a skrze ni svítily zelené oči. Ten ukecaný se zarazil uprostřed věty a pohled mu padl na Tobbyho, který došel i s kobylkou až k němu.
„Čau borče, jak to jde?" prohodil ležérně a mě překvapilo, že se s Tobbym znají. „Ahoj Fille, my jsme na procházce," vysvětlil mu Tobby. Fill si odkašlal a řekl: „Tak to..." zarazil se, když si všimnul mě, stojící opodál, „Nazdar kotě, ztratila ses?" zeptal se drze. Zavrtěla jsem hlavou a nahodila jsem otrávený pohled. Takže tohle je jasný frajírek, co si myslí bůhvíjak není vtipný. „Já jsem Fillip, a ty?" pokračoval dál drzoun, kterému nedošlo, že mě absolutně nezajímá. Ani jsem se nenamáhala s vytahováním bločku z kapsy. „Co je, ty jsi tak stydlivá, nebo snad neumíš mluvit?" řekl drzoun a zasmál se. Upřela jsem pohled na zem. Tobby mě naštěstí zachránil. „To je moje nová sestřička," řekl, „ona nemluví."
Drzoun si mě jen mlčky prohlédl a podíval se na svého kamaráda. Ten za celou dobu nic neřekl. Byl tak...Tajemný. „Tak to je holka přesně pro tebe Skyi." řekl mu s úšklebkem. Pan Tajemný alias Sky se zamračil a upřel pohled někam na krk svého koně, očividně mu byla celá tahle konverzace nepříjemná. Uraženě jsem probodla drzouna pohledem a dala jsem Tobbym znamení, že odcházíme. Tobby zamával oběma klukům na rozloučenou. Naposled jsem se otočila a zachytila jsem pohled Tajemného Skye, který se mi díval přímo do očí. V tom pohledu jsem mohla číst, jako v knize. Ten kluk si toho dost prožil. Nevím co, ale bylo toho dost.
„Odkud ho znáš?" stálo v mém bločku napsáno. Tobby chvíli luštil písmenka a pak řekl: „Jezdí se sestřičkou Sonny ve stáji." Tak to dává smysl. No, doufám, že už ho tam nepotkám. A vydali jsme se s poníky zpátky.
.....................................................................................................................................
No, doufám že se vám kapitola líbila, pokud ano, zanechte mi prosím *vote* nebo komentář:) díky! A příště se seznámíme s nějakými kamarády ze stáje;)
-zatím ahooj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Adventure-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
