Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 5 - Opět mezi koňmi✔️

Když jsme vyšli zpoza stromů, odkryl se mi výhled na tu nejkrásnější stáj, kterou jsem kdy viděla. Měla červenou střechu a z jedné strany obrůstal stěnu okrasný břečťan. Vedle byla ještě další, menší stáj s kruhovkou. Sice bylo znát, že stáj již není nejnovější, ale pro mě měla takovou zvláštní až dokonce kouzelnou atmosféru. Za stájemi se nacházela písková jízdárna a menší zastřešený prostor. Po levé straně stál pěkný domek a za ním pastviny. Byl tu i malý výběh s kurníky pro drůbež. Procházely se v něm slepice s malými kuřátky a zobaly zrní. Poníci se zvědavě rozhlíželi a Coffee dokonce i zařehtal, aby upozornil okolí na svou přítomnost.

„Ta malá stáj je chovná, tak jsou momentálně klisny s hříbaty. "Můžeš se na ně pak jít podívat, jestli chceš," řekl Charles. Hned jak to dořekl, všimla jsem si přicházející ženy v upnutých zablácených kalhotách. Zrzavé vlasy měla sepnuté v culíku, ale stejně se jí pár neposedných pramenů uvolnilo a spadalo jí do očí, zatímco se k nám blížila. Oči jí vesele hrály a její úsměv byl doslova nakažlivý. Vyzařovala z ní sebedůvěra. Zastavila se u nás a důkladně si mne prohlédla.

„Ahoj, ty musíš být to nové Dawnovic děvče," řekla a podala mi ruku, „já jsem Natalie, majitelka stáje JK Pacific. Doufám, že se ti tu líbí." Podrbala Coffeeho i Chocu a pak se otočila na Charlese. „Tak Charlie, můžeš se jít rovnou pustit do práce. Pro dnešek si potřebují protáhnout nožky Rainbow i Bubble," řekla.

Když Charlie, jak mu přezdívala, odkráčel, obrátila se zpátky na mě, Tobbyho a pasoucí se poníky. „Klidně můžete poníky pustit do malé ohrady. Tobby už tu byl, tak ti to tu může ukázat, jen na sebe dávejte pozor... a jak že se to vlastně jmenuješ?" zeptala se Natalie a zvedla jedno obočí. Najednou byl úsměv pryč. V krku mi vyschlo a do očí se mi opět tlačily slzy. Sáhla jsem po bločku, ale situaci zachránil Tobby.

„To je Mellanie, a ona nemluví." vysvětlil. Natalie se na mne podívala omluvným pohledem a řekla: „Tak doufám, že máš ráda koně, je jich tu opravdu dost." Váhavě jsem přikývla a na tvář se mi znovu vloudil plachý úsměv. „Poníky můžete zatím nechat ve výběhu a kdyby cokoliv, najdete mě ve stáji, budu kydat." řekla nakonec Natalie a nechala nás na dvoře.

Poníci se nejdříve bojácně rozhlíželi po pastvině, ale nakonec se rozhodli  brát to v klidu a začali se pást. Vodítka jsme s Tobbym nechali přehozená přes branku. Zabloudila jsem pohledem doprava do velkého výběhu a do oka mi padlo stádo koní, kteří se pokojně popásali. „Tamto je Sparkle," řekl Tobby a ukázal na krásnou zcela černou klisnu bez odznaků, „to je koník od Sonny." No jistě, tu poznávám z fotek. Kolem bylo dalších asi deset koní. Někteří byli vysocí, jiní menší a bylo tu i několik poníků. Většinou to byli hnědáci s černou hřívou, ale ani jeden z nich se nebyl tak výjimečný jako Perla. Té se nemůže nikdo rovnat. I když musím uznat, že kůň, na kterém podle všeho jezdí Sonata, taky není vůbec k zahození.

Tobby mě táhnul k další pastvině. V zablácené ohradě postávalo pár nádherných koní. Hřívy jim vlály a zaržáli nám na přivítanou. Podle temperamentu a způsobu, jak se nesli, jsem usoudila, že to je výběh mladých hřebců. Všichni byli tmavě barvy, až na jednoho grošáka a zlatého haflinga. Poblíž hřebců jsem se cítila trochu nesvá, tak jsme s Tobbym přešli k vedlejší pastvině. Byla rozdělená ohradníkem na dva výběhy. V jednom se páslo několik klisen. Kolem tří z nich pobíhala nádherná hříbátka. Jedno dokonce přiběhlo až k ohradě a očuchalo mi ruku.

V oddělené ohradě vedle se páslo dalších pár mladých koní. Hráli si a honili se. Běhali na dlouhých štíhlých nožkách a nadšeně vykopávali do vzduchu. Bylo vidět, jak se baví a že jsou rádi, že konečně přišlo jaro. „Jé, ten je hezký," ukázal Tobby na nejmenšího z nich. Tobby mě chytil za ruku a vedl mě k menší stáji. Vklouzli jsme dovnitř a já se nestačila divit. Tady je to tak 3x uklizenější, než v mé bývalé stáji. Většina boxů byla prázdná, akorát na konci řady bylo několik klisen v boxech. U jedné právě dřepěl Charlie a dopouštěl jí vodu do žlabu.

„Tak jak se ti tu zatím líbí, Mell?" zeptal se. Ukázala jsem mu palec nahoru a pohladila jsem hnědou klisnu po šíji. Její boky byly obrovsky široké. Podívala se na mne klidnýma očima a zafuněla mi na holou dlaň. „Do měsíce bude mít hříbátko," vysvětlil mi Charlie.

„My půjdeme za tetou do vedle," oznámil po chvilce Tobby. „Říká se vedle, ne do vedle," opravil ho Charles. Pak se dále věnoval své práci a my jsme se vydali za Natalie „do vedle". Druhá stáj už nebyla tak dobře udržovaná jako ta malá, ale stejně to byla jedna z nejhezčích stájí, co jsem si dokázala představit. Na obou koncích byly vchody a vzadu byla i sedlovna a maličká místnost, která prý sloužila jako šatna pro lidi od koní.

Ze sedlovny vyšla Natalie a pokynula směrem ke mně a Tobbymu. Vydali jsme se tedy za ní. „Tak, tohle je naše království," řekla a rozhodila rukama, „jak se ti zatím líbí stáj, Mell?" Nahodila jsem úsměv, i když trochu povadlý a ukázala jsem palec nahoru. „Kdybys chtěla, můžeš se tu kdykoliv stavit. Každý den kromě neděle jsou jezdecké hodiny, kdyby ses chtěla přidat. V pondělí, středu, pátek a v sobotu dopoledne jsou obvykle tréninky pro pokročilé. Ve zbylé dny a v sobotu odpoledne jsou pro začátečníky. Nějaký kůň se tu vždycky najde a členství v klubu není až tak drahé," pravila trenérka a zasunula si neposedný pramínek zrzavých kudrn za ucho. 

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Slíbila jsem přeci Perle, že už nikdy nebudu jezdit a hodlám to taky dodržet...ale podívat se na trénink bych někdy mohla, ne?  Byla jsem na ty jezdce a koně zvědavá. Hlavně pro srovnání. Nakonec jsem pokrčila rameny. Pak jsem si s trenérkou Natalie ještě nějakou chvíli „povídala". Ptala se mě na mou bývalou stáj, jak jsem jezdila. Očividně jí nevadilo, že musí čekat než napíšu odpověď a pak si ji číst z papírku. „A jaký byl ten koník, na kterém jsi naposled jezdila?" zeptala se nakonec. Najednou jsem před očima měla Perlu v celé její kráse. Obličej mi zatáhl smutný šedý mrak.

Když Natalie viděla, že tohle téma je pro mě citlivé, omluvila se mi. Položila mi ruku na rameno a řekla: „Vím, jak se cítíš. Celý život jsem jezdila, dříve jsem dokonce závodila na mezinárodní úrovni. V takovém prostředí člověk bohužel ztratí nejednoho koně..." Podívala jsem se na ni, ale v jejím pohledu jsem nenašla strojený soucit, nýbrž pochopení. Také na mě udělalo dojem, že jsem v přítomnosti někoho, kdo závodil s koňmi na vysoké úrovni.
.............................................................................................................................................

Čaute:)

tak další kapitolka je na světě! Chci vám moc poděkovat za 100 přečtení:33 doufám, že se vám můj příběh bude líbit i nadále. Díky za *vote* i za koment;)

-zatím ahoj-