Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 53 - Tváří v tvář

Když jsme spolu s Tobbym pustili poníky do výběhu, letmo jsem pohledem zajela ke svým hodinkám. Nejvyšší čas, vyjet do stáje a postavit se svému strachu. Alex. Vzala jsem si svačinu, kolo a už jsem ujížděla s větrem o závod směrem ke stáji.

Po cestě jsem přemýšlela, co jí vlastně řeknu. Nebo spíš napíšu. Bylo by dobré, kdybych si připravila nějakou hrdinskou řeč předem. To se ale samozřejmě nestalo. Vzpomněla jsem si totiž na nějakou písničku z rádia a tak jsem si ji broukala po celý zbytek cesty. Nojo, chytlavý písničky jsou svině.

Zaparkovala jsem kolo u lavičky, opírající se o stáj a očima jsem přelétla okolí. Ve venkovní jízdárně se ploužila Natalie a tahala za sebou těžké dřevěné stojany a kavalety. Z toho jsem usoudila, že trénink musel skončit před chvílí. S nikým ani s ničím jsem se nezdržovala a vykročila jsem rovnou ke stáji, kde jsme měli šatny a kde jsem také tušila, že bude Alex, pravděpodobně se svou vlezdoprdelkou Brittou.

Než jsem však stihla vstoupit pod oprýskanou taškovou střechu, byla jsem stržena ke straně čísi rukou. Klopýtla jsem a ocitla jsem se na zemi. Pode mnou ležela zrzka a kulila na mě oči. Kriss se okamžitě vyhrabala na nohy a trochu nervózně se zasmála. „A-ahoj Mell, sorry za tohle," řekla a znovu mě chytila za paži, „ale ty bys tu dnes přeci neměla být."

Nedůvěřivě jsem na ní pohlédla. Že by věděla o tom, jak mi Alex vyhrožovala? Něco se mi na tom nezdá...ale počkat ty Sherlocku, vždyť jsi přece říkala Natalie, které dny budeš chodit. Nejspíš se to Kriss dozvěděla od ní. Kriss mi zamávala rukou před obličejem a znovu se nervózně zasmála, aby odlehčila situaci.

„A-aron?" zeptala jsem se a udělala do vzduchu spoustu gest, abych se vyjádřila „jasněji". „Co? Aron...myslím, že dnes tu není. Teda, určitě tu dnes není," vyhrkla Kriss, takže mi bylo hned jasné, že mi něco tají. Založila jsem si ruce na prsou a probodla jsem ji podezíravým pohledem. Ona však jen předvedla své klasické vypláznutí jazyku a nevinné zamrkání.

Otočila jsem se na patě, že budu pokračovat směrem do stáje. Kriss mi však jedním skokem zastoupila cestu a zvedla ruce, na znamení, že mám zastavit. „Počkej, chtěla bych s tebou ještě o něčem mluvit," řekla. Otráveně jsem přikývla a sesunula jsem se na zadek do trávy. Pár minut navíc mě snad nezabije.

Kriss klekla kousek ode mě a pohrávala si s pramenem svých zrzavých vlasů. „Ehm...podívej, musím si tebou vážně promluvit," řekla, čímž si získala mou pozornost, „můj bratr není zlý, ale myslím, že si s tebou jen hraje. Měla bys to s ním ukončit, než dojde na nejhorší." Aron? Už zase se se mnou baví o něm. Já vím, že je jeho sestra-dvojče, ale co ona může vědět o našem vztahu?

Než jsem jí stačila cokoliv odpovědět, sama se zvedla a odešla se slovy: „Já jsem tě varovala." Vrtalo mi to hlavou, ale vzpomněla jsem si, proč jsem vlastně přišla. Ano, můj úhlavní nepřítel. Už několik metrů přede dveřmi do šatny jsem mohla slyšet Alexin nepříjemný smích. Jen se směj ty racku chechtavý. To co ti teď řeknu...ehm, teda napíšu, ti dokonale vytře zrak.

Odhodlaná jsem přistoupila ke dveřím, ale ruka mi zůstala na klice, jako by v ten moment zkameněla. Krom Alexina smíchu jsem totiž zaslechla ještě jeden. A výjimečně nepatřil Brittě. Stála jsem naprosto nehnutě a úplně jsem zapomněla dýchat. „Ještě pořád hraješ divadýlko na tu malou holku?" zeptala se Alex, když po záchvatu smíchu popadla dech.

To si ze mě jako děláte prdel?! Hlas, který se ozval, potvrdil mé obavy. „Jo, ale ta ubohá chudinka je slabá. Věř mi, že do závodů bude zlomená, jako rozšlápnutá kytka." Ten hlas patřil Aronovi. Do očí mi vytryskly slzy a nekontrolovatelně přibývaly. Obě osoby uvnitř zmlkly a mě nitro zachvátila obrovská pálivá bolest, která vyústila ve vztek.

Teď je moje chvíle. Musím jim ukázat, že nejsem tak slabá, jak si myslí. Jedním rázným pohybem jsem rozrazila dveře. Na pohovce seděl Aron. Na klíně mu seděla ta kráva Alex a líbala ho. Jestli jsem předtím byla naštvaná, nebylo to nic ve srovnání s tím, co mi teď pulzovalo tělem. Zatnula jsem ruce v pěst a stiskla jsem čelisti co nejvíce k sobě.

Oba vyskočili z pohovky rychlostí blesku a Aron si nasadil masku hodného kluka. „Ahoj Zlato, co ty tu děláš?" začal nevinně a přibližoval se ke mě opatrnými kroky, jako kdybych ho měla každou chvílí zardousit. No, možná to fakt udělám. Nahodila jsem kyselý úsměv a udělala jsem taky krok směrem k němu. Když už myslel, že nebezpečí je zažehnáno a naklonil se, aby mě políbil, přiletěla mu na tvář facka, jakou svět neviděl.

Aron zaúpěl a chytil se za tvář. V tuhle chvíli vystoupila na scénu Alex a zasmála se. „Tak jo, hádám, že si nás prokoukla Mellindo, nebo jak se to vůbec jmenuješ, stejně je to fuk," procedila skrz zuby. Nevěděla jsem, co mám dělat dál. Měla jsem vztek, chtěla jsem vysvětlení. „Ale si fakt blbá, žes to nepochopila už dřív. To sis vážně myslela, že se mu líbíš? Ty?" zaskřehotala Alex a ukázala na Arona.

Vztek i odhodlání bylo najednou pryč, když jsem si uvědomila, že ten hajzl mě celou dobu jen tahal za nos. Všechno, co mi řekl, byla lež. Cítila jsem se zlomená, zrazená a hlavně ponížená. Bezmyšlenkovitě jsem se otočila a vyběhla jsem ze stáje s novým přívalem slz. Ve spáncích mi divoce tepala krev a v uších se mi rozléhal ten nechutný povýšený smích.

...................................................................................................

Tak konečně se ukázalo, co je vlastně Aron za parchanta...i když myslím, že mnozí z vás to tušili :D ;) A jak to bude s Mellanie pokračovat? To se dozvíte příště :P

Wow už jsme překonali 3K přečtení a taky 600* a to číslo stále narůstá každým dnem:3 strašně moc vám děkuju.

-zatím ahoooj-