Celý jeden měsíc jsem se na jízdárně trápila. Chodila jsem za Riannou skoro každý druhý den. Pracovaly jsme ze země i ze sedla, ale pořád to bylo na stejném bodě. Sky mě trénoval, radil mi a pomáhal mi, jak to šlo. Natalie tvrdila, že si akorát k sobě s tou kobylou musíme najít cestu. Další noci jsem probrečela. Někdy jsem i volala ze spaní jméno mé zlaté Perly. Proč to nemůže být tak lehké, jako to bylo s ní? běželo mi hlavou. Taky jsem trávila hodně času s Rainbowem. Pomáhala jsem Charlesovi ho lonžovat nebo vodit, chodili jsme spolu na procházky. Ani na mého maličkého poníka Coffeeho jsem nezapomněla. Každé druhé ráno jsem s ním chodila běhat. Nejdřív sama a později se ke mě přidala i Sonny a brala sebou Choco. To byly ty nejkrásnější chvíle z dnů. Potom následovala škola, kterou jsem přežila jen díky Emily, se kterou jsem se vážně dost skamarádila.
Skoro každý den jsem byla ve stáji, i když zrovna nebyl můj tréninkový den. Asi třicet dnů trápení a strastí konečně odplulo a při mém dnešním pátečním tréninku se ukázalo, že má vytrvalost skutečně k něčemu byla.
...
„Dobře, cválá ti na dobrou nohu, udrž si to," zavolal na mě Sky a zelenkavé oči mu radostně svítily. Po několika kolečkách jsem zpomalila s Riannou do kroku. „Sice to ještě není perfektní, ale konečně je vidět nějaký pokrok," konstatoval Sky. Nadšeně jsem pohladila kobylčin strakatý krk. Už se na mě ani nešklebila při čištění, dnes jsem mohla nasednout, aniž by se mi rozešla a navíc ten cval! Už se opravdu někam posouváme.
Vykrokovala jsem ji a pak jsem ji odvedla do výběhu. K výběhu za mnou přišel Sky. Na rtech mu hrál kouzelný úsměv. Na tom úsměvu je něco tak zvláštně... Skyovského. Všimla jsem si, že za tu dobu, co jsme spolu strávili, začal být víc uvolněný a otevřený v mé společnosti. „Dnes vám to celkem šlo," pochválil mě a přešlápnul z nohy na nohu, „půjdem na Naše místo?" Potěšeně jsem přikývla a oba jsme se rozběhli směrem ke stáji. Naše místo je speciální "tajná základna", kam si občas zalezeme a probíráme jak šel trénink, v čem se s Riannou zlepšujeme a naopak na co musím dát pozor.
Vylezli jsme ve stáji po žebříku na konci chodby a dostali jsme se na půdu. Byly tu uskladněné pytle s ovsem a pilinami, hranaté balíky slámy, srovnané do komínků a mezi tím vším byla naše deka. Vlastně to je stará deka, kterou dřív nosila Cherry, Skyova kobylka. Teď se na ní posadíme a vedeme naše "polokonverzace". (Sky mluví, já píšu)
Když mě sem vzal poprvé...doteď si to živě pamatuju.
Flashback:
„Polez, podám ti ruku," řekl a opravdu ke mě natáhl svou dlaň. Ani jsem se na něj nepodívala. Vyskočila jsem na půdu a v nose mě zašimral prach. Sky rozprostřel na zem károvanou deku, asi koňskou a pokynul mi, aby si sedla. Sám si sednul naproti mě a podíval se mi zpříma do očí. „Tak začneme s teorií. Budu ti pokládat otázky a ty mi...napíšeš odpověď," řekl. Přikývla jsem na znamení souhlasu a psychicky jsem se připravila na první otázku.
„Co spojuje jezdce a koně," zeptal se. Ta otázka mě dost překvapila. Čekala jsem spíš něco z praxe, něco z jízdy. Ale nechtěla jsem své zmatení dát najevo. 'Otěže?', napsala jsem na papír. Sky se na to podíval a zavrtěl hlavou. Vzal mou dlaň do své a položil mi do ní jablko. „Vzájemná důvěra, bez té to nepůjde," řekl klidným hlasem. Zvedla jsem pohled k jeho očím a cítila jsem, jak se mi tep zrychluje. Zhluboka jsem se nadechla. Vtom si Sky uvědomil, že stále drží mou ruku s jablkem. Rychle ji stáhnul a lehce se začervenal. "To je pro tebe, můžeš se pak rozdělit s Riannou. To pomůže k začátku budování důvěry," řekl Sky a věnoval mi jeden z těch prvních zářivých úsměvů.
Konec flashbacku
To byla má asi nejhezčí vzpomínka se Skyem. Sice jsme toho za ten měsíc stihli dost, ale na tohle vzpomínám opravdu ráda. Ten den mi Sky konečně přestal připadat podivný a protivný. Popravdě, začínám ho mít i celkem ráda...teda né TAK ráda, ale ráda jako dobrého kamaráda. Vlastně je to asi můj nejlepší klučičí kamarád, jakého jsem kdy měla. „Vyzkoušíme si ještě vedení?" vytrhne mě z myšlenek jeho hlas. Ani nečeká na mou odpověď a začne lézt dolů z našeho úkrytu. Pokrčím rameny a vydám se za ním. Co mi zbývá? Sky mě čekal před stájí. I když jsem přesně věděla, co má v plánu, zůstala jsem klidně stát na místě.
Sky se jen zazubil a vykřikl: „Kdo bude poslední, ten mi koupí novou ohlávku!" Oba jsme se rozběhli po travnaté cestě směrem k pastvině. Neměla jsem proti sportovně stavěnému patnáctiletému klukovi šanci. I přesto jsem se nevzdávala a byla jsem mu v patách. Sky se na mě přes rameno ohlédl, ale to neměl dělat, protože jakmile ztratil cestu ze zorného pole, zakopnul a sletěl do měkké trávy. Já jsem nestihla včas zabrzdit a spadla jsem přímo na něho. Sky se smál a já s ním, aniž bych si to uvědomovala.
Můj smích zněl zvláštně, skoro až cize. Tak dlouho jsem ho neslyšela, že jsem zapomněla, jaký je. Skyovi oči jen hrály. Zrcadlila se mu v nich radost, úleva a ještě špetka něčeho zvláštního. "Wow, Mell... ještě jsem tě neslyšel nahlas se smát!" vykřikl se značným překvapením v hlase. Přišlo mi, jako by se na mě posledních pár dní díval jinak. Tak nějak něžně, jemně. Jako bych byla drobná květina, která se pod jeho pohledem může zlomit. Odfoukl si ofinu černých vlasů z očí, ale jakmile zachytil můj pohled, hned uhnul a podíval se do trávy.
Vstal ze země a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Kolem nás zafičel vítr. Byl to teplý a vlahý jarní vánek. Vždyť už taky byl skoro květen. Pastvina s koňmi byla plná odkvétajících pampelišek, zato sad blízko našeho domu se přímo prohýbal pod miliardou květů. To bude třešní. MŇAM! „Tak a veď mne," řekl Sky. Byla to taková naše hra. On zavřel oči a já jsem ho vzala za ruce a vedla jsem ho skrz terén. Museli jsme se vyhnout každému nebezpečí, ať už to byl kámen, pár větví, koňská kobliha nebo naštvaná Alex. Podle Skye si na tom trénuju vedení, které budu potřebovat v jízdárně s Riannou.
...................................................................................
Tak další kapitola je na světe:) bohužel i mě teď o Vánocích skolila nemoc...takže ležím s horečkou:/ o prázdninách pak jedeme pryč, takže toho ode mě moc nečekejte, Dík za pochopení^^
Snad se vám kapitola líbila
-zatím ahoj-
ČTEŠ
Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|
Aventura-PROBÍHÁ KOREKCE- Mellanie je statečná čtrnáctiletá dívka, která miluje koně. Jednoho dne se však setká s tragickou nehodou, při které přijde o oba rodiče a je natolik otřesená, že ztratí i řeč. Musí se odstěhovat pryč, daleko od své milované stáje...
