Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 26 - Čekání✔️

„Mell..." Pššt, ticho. Chci spát, mami. Vždyť je pátek a zítra školu nemám... „Mell!" Něčí ruka mi zatřásla ramenem. Ok, ok, už jsem vzhůru. Konečně jsem otevřela oči. První, koho jsem uviděla byl Sky. „Už jsme tady Mell," řekl a snažil se svoje rameno vymanit zpod mé hlavy. Posadila jsem se a snažila jsem se urovnat si myšlenky. Takže, jsme v autě a už jsme tady... to znamená, že jsme v Santa Clarita! Sky mě v tu chvíli vytáhl z auta. V tom momentě mi celým tělem projela bolest a mé nohy, ztuhlé z dlouhého sezení, se mi podlomily. Naštěstí má opora, ve formě pohledného černovlasého kluka, mi hned přispěchala na pomoc.

Vděčně jsem se na Skye usmála a vzala jsem za ruku Maggie, která už se z auta dostala sama. Potom jsem měla konečně možnost, rozhlédnout se kolem. Zastavili jsme v centru města, v malé ulici s různými obchody a podniky. Charlie a paní Colettová nás zavedli do první cukrárny, na kterou jsme narazili. Usadili mě, Skye a malou Maggie za stůl a objednali nám zákusky se šlehačkou. „Musíte tu teď počkat," oznámil nám Charlie, „my zatím zjistíme, kde a v kolik hodin se aukce konají." Poté jsem si pro jistotu vyměnila s paní Colettovou telefonní číslo a oba s Charliem vyšli ze dveří. No bezva, další sezení. Další čekání. Mají tu dokonce i dětský koutek, takže aspoň Maggie se nudit nebude.

Já a Sky jsme seděli vedle sebe na lavici s koženými polštáři a každý jsme usrkávali ze svého hrnku s horkou čokoládu. Maggie si zatím v koutku našla novou kamarádku a hrály si spolu s panenkami. Sky si potom odkašlal a řekl: „Páni, ani ve snu by mě nenapadlo, že se něco takového může stát v reálném životě." Koukla jsem na něho a pohledem jsem se ho zeptala: „Co jako myslíš?" „No, jako že jsme jeli několik desítek kilometrů, abychom pomohli paní a holčičce, které vlastně známe první den," objasnil mi Sky. Má pravdu, dřív bych tohle nikdy neudělala. Ta nehoda mi nejen převrátila život vzhůru nohama, ale taky mě změnila.

Sky pokračoval: „Víš, vlastně jsem ani nikdy nečekal, že potkám někoho, jako jsi ty, Mellanie. Asi to nevíš, ale dřív jsem býval jiný." Znovu jsem mu věnovala zvláštní pohled. „Jako malý jsem se učil doma, nesměl jsem ani na hřiště nebo tak, rodiče mě nepouštěli skoro vůbec ven. S jinými dětmi jsem se vídal, jen když jsem šel do nějakého kroužku. Měl jsem hrozně osamělé dětství. Rodiče mě pak poslali ke strejdovi, protože na mě neměli skoro vůbec čas. Malý kluk, co ani sám nevěděl, co od života čekat. Jediné, co jsem vždy chtěl, byli koně. Nevím, čím to bylo, ale vždycky jsem toužil jezdit a trávit s nimi čas. Shodou okolností byl jeden ze strejdových přátel vášnivý milovník koní. Občas mě vzal do stáje a povozil mě na jednom ze svých závodních koní. A taky můj strejda měl na statku pár tažných valachů.

Později jsem si u rodičů, dá se říct, vydupal výuku jízdy na koni. Zaplatili mi několik soukromých hodin pod dohledem toho nejlepšího trenéra z celého Texasu. Mysleli si, že mě to brzy přestane bavit, ale já jsem je překvapil. Byl jsem ve stáji každý den. Zásadní přelom nastal, když mi bylo devět. Rodiče mi koupili mého prvního ponyho – Mráčka, a já jsem začal závodit. Nejprve jsem jezdil jen westernové soutěže, ale když jsme se z Texasu přestěhovali sem, do Californie, přesedlal jsem na anglické sedlo a začal jsem skákat. Zamiloval jsem se do toho, ten pocit, že spolu s koněm letíte.

Bohužel můj poník měl zkušenosti, jen co se týče westernu, tak mi rodiče pořídili prvotřídního skokového poníka. Byla to kobylka Fidorka. Měl jsem ji rád a opravdu nám to spolu šlo. Mezitím jsem ale začal dost rychle růst a kolem mých třináctých narozenin už jsem na ni byl moc těžký. Naštěstí jsem se nikdy nemusel se svými poníky úplně rozloučit, oba jsou sice v pronájmu, ale pořád za nimi můžu kdykoliv zajet. No, a poté mi rodiče koupili mou osudovou klisnu, jak už víš.

Mladá Hannoverka, ryzka, celým jménem Miss Cherry Chue. V té době jí bylo teprve šest let, a jelikož byla dost temperamentní povahy, je jasné, že jsme si ze začátku moc nerozuměli. V té době jsem litoval, že jsem musel vyměnit Fidorku za takového nepoddajného koně. Pak jsme ale přešli do nové stáje, JK Pacific, a všechno se obrátilo k lepšímu. Cherry byla uvolněnější a já jsem si pomalu ale jistě získal její důvěru. Čím víc spolu jezdíme, tím víc si uvědomuju, že se jí nikdy... NIKDY nechci vzdát. V naší stáji jsem pak taky poznal Sonatu, Emily a později i Brittu, Sindy a Filla. Bohužel i Alex. Ale hlavně TEBE, Mell."

Když Sky skončil, leskly se mu oči. Neměla jsem slov. A to doslova. Sky se na mě otočil a chytil mě za ruku. „Je divné, že když jsem s tebou, tak snadno se mi povídá o věcech, které jsem předtím nikomu nesvěřil. Ani Fill nezná příběh o mém dětství. Ale to, co tím chci říct, je to, že jsem žil dřív jinak. Bál jsem se lidí, dokonce i svých vrstevníků. Byl jsem zamlklý a plachý, nikdy jsem nic nepodnikal s kamarády, vlastně pořádně ani s Fillem ne." Sky se na chvilku odmlčel a chytil mi svou dlaní i druhou ruku, takže si mě přisunul blíže k sobě. Dívala jsem se mu teď zpříma do očí, jako tenkrát poprvé, ten den, co jsem ho prosila o pomoc. Jeho zelený pohled proti mému modrošedému.

„A pak ses objevila ty, Mell," pokračoval, „když jsem tě poprvé uviděl, cítil jsem, že jsi něčím zvláštní. Potom jsem zjistil, že nemluvíš. Ne, že nechceš, ale že opravdu nemůžeš. Tehdy mi došlo, že vlastně nemám důvod, být k lidem tak odtažitý. Když jsi mě požádala o pomoc, byl jsem ve skutečnosti strašně nervózní, ale těšilo mě, že chceš pomoct zrovna ode mě. Cítil jsem se tak nějak vyjímečný. Když jsi pak začala jezdit s Riannou, měl jsem o tebe občas i strach. Ale věřil jsem, že to nevzdáš. Ty jsi mě vážně překvapila, když jsem viděl tu vášeň a odhodlání, s jakým ses vždycky pustila do práce. I přesto všechno, čím sis v životě prošla, se nevzdáváš. A proto tě mám tak hrozně rád."

Nevím, jestli je možné, aby srdce brečelo dojetím, ale to moje to určitě teď dělá. I z koutku oka se mi vyloudí jedna slza. Taky tě mám ráda Skyi, strašně moc. Cením si toho, žes mi pomáhal a podporoval mě. Mám tě ráda. Možná i víc než bych byla ochotná přiznat. Tohle, přesně tohle bych mu chtěla říct. Jenže skutečně nemůžu. Když jsem si to uvědomila, začaly se mi řinout slzy z obou očí. Začala jsem si je rychle otírat rukávem a Sky, který stále svíral jednu z mých dlaní, se na mě nepřestával dívat. Trochu nechápavě, trochu stydlivě, ale hlavně vyděšeně.

...................................................................................................

Jak to dopadne? To se dozvíte příště:D ne, nepřestanu to dělat:DD a myslete na to, že když mě zabijete, nebudu vám moct vydávat další kapitolky<3

Jestli se vám tahle líbila, budu ráda ze *votes* nebo komentáře^^

Uvidíme se příště (v úterý odpoledne:) u pokračování

-zatím ahoooj-