ALFA

1.

Zlehka jsem se kousala do rtu a nemyslela na fakt, že budu mít pravděpodobně růžové zuby od rtěnky. V tu chvíli mi prostě bylo všechno ukradené.

Seděla jsem sama v přeplněné letištní hale s dvěma obrovskými kufry. Bylo dvacátého devátého srpna a mě čekal přestup na...něco jako novou školu. Školu pro zvláštně nadanou mládež. Pěstouni mi k tomu pouze řekli, že zprávy o existenci lidí s nadpřirozenými schopnostmi jsou pravdivé a proto musím odjet. Kvůli bezpečí. Víc jsem z nich nevypáčila, prý se vše dozvím v novém domově.Během pár dní jsem si tedy musela zabalit všechny své věci a následně odjet z města.

Ve světě po chvíli opravdu propuklo šílenství po veřejném zjištění, že lidé jako já skutečně existují. Moji jedinou šancí na klid byl odjezd na nějaký soukromý ostrov, kde nás naučí jak ovládat své schopnosti, abychom neohrožovali lidi. Jediný problém byl ten, že jsem si na sobě nikdy nevšimla ničeho zvláštního. Jsem jen obyčejná sedmnáctiletá holka...dobře z trochu lepší rodiny, ale nikdy jsem neměla potřebu se nad ostatní povyšovat.

,,Slečno Saldana? Vyslovuji to dobře? Konečně jsem Vás našel." Ozval se za mnou hluboký mužský hlas a přerušil tak mé myšlenky. Škubla jsem sebou. Stál přede mnou obrovský, lehce opálený a namakaný chlap s pronikavě modrýma očima. Obr.

,,Ano. Jsem Cristina Saldana, vy jste ten muž který mně tu má vyzvednout?" Otázala jsem se nervózně a snažila se na něj necivět.

,,Ano, jmenuji se Nikolai Dmitriev a mám za úkol Vás dovést na soukromý ostrov pana MacCarthyho. Nečekala jste doufám příliš dlouho?" Zazněl jeho hluboký hlas znovu a mě přejel mráz po zádech.

,,Ne...v pořádku." Špitla jsem a on jen kývl.
Pak mi pokynul k jednomu z terminálů, kterým jsem prošla bez jakékoliv kontroly. Odevzdala jsem kufry nějakému stewartovi a pak jsme několika chodbami prokličkovali k dalšímu terminálu.

Vše probíhalo bez problémů.
Šli jsme mlčky celou dobu až do letadla, nutno dodat že za celou cestu jsem neabsolvovala žádné bezpečností kontroly, což mě lehce pobavilo. Co kdybych u sebe měla třeba bombu?

Dobrý pokus o vtip Cristino. Vážně.

Letadlo bylo uvnitř nádherně zařízené, krémové sedačky, bílý nábytek a velká plazmová televize. Dokonce jsem si všimla i minibaru a ledničky.

Hlady teda asi neumřu.

Přešla jsem spokojeně po bílém chlupatém koberci a konečně se usadila na té dokonalé sedačce. Zavřela jsem oči a dovolila jsem si na chvíli vypustit vše z hlavy. Bohužel opravdu jen na chvíli.

,,Vaše příjmení je celkem netradiční, jste Italka?" Uculil se Nikolai a já tak poprvé spatřila jeho úsměv. Velmi přitažlivý úsměv.

,,Ne, pocházím ze Španělska a když už jsme u toho, Vy asi také nebudete Američan, že?" Mrkla jsem na něj a na rozkaz pilota si poslušně zapnula pásy. Nikolai mě napodobil.

,,Správně jsem z Moskvy. A ve spojených státech jsem teď jen kvůli Vám." Pokračoval.

,,Nemusíte mi už vykat, nejsem na to moc zvyklá...mimochodem, poletíme dlouho?"
Vychrlila jsem ze sebe a jemu se na tváři znovu objevil úsměv.

,,Ne, jen asi třináct nebo dvanáct hodin." Řekl a zasmál se mému výrazu.

,,Třináct? Proboha...a kam vůbec letíme?"

,,To se dozvíš Cristino."