ALFA

111.

Tina:
Stála jsem tiše před blonďatým mužem, s hlavou skloněnou k zemi jako káraný pes. A taky že jsem se tak cítila. Viktor byl naštvaný. Ne, on doslova zuřil. A nejhorší bylo, že měl proč.
Znovu jsem zklamala...nechovala jsem se jako správný Štít. Kvůli mě mohli všichni zemřít.

,,Nemůžeš si dovolit vypadnout z boje! O Beccu by se postaral Jordan, ale takhle je zraněná i Cate!" Zasyčel opět vztekle a já se cítila ještě hůř než před chvílí. Očima jsem těkala po nehybných tělech mrtváků, které rozdrtil můj štít o betonovou stěnu chodby. Nechtěla jsem se dívat na něj.

,,Viku, Tino. Musíme jít dál, nedokážu je obě vyléčit naráz a jejich zranění jsou celkem vážná. Musíme se pokusit najít klidné místo, kde je obě postupně vyléčím." Vstoupil do Viktorova soptění Jordan a já se na něj slabě usmála.
Cítila jsem se tak mizerně...

,,Ovšem...Něco se určitě najde. S Beccou ti pomůžou moji zbylí muži, a Cate vezmeme s Cristinou my dva." Odpověděl ledově blonďatý velitel a své studené oči plné hněvu opět stočil mým směrem. Zamrkala jsem a znovu se zadívala do země. Nemohla jsem vydržet oční kontakt s jeho chladnými duhovkami. Nepříjemný zápach mi udeřil do temena hlavy jako kus ostrého kamene a já na chvíli zavřela oči.
,,Jdeme." Poručil blonďák a popohnal mě k tělu Cate.

Bezeslova jsem vzala ruce své proximity a zvedla tak její horní polovinu těla nad zem. Viktor udělal to samé s jejíma nohama a pak jsme se pomalu dali do pohybu. Zbylo nás tak málo. Z Viktorovy čety zůstali jen dva muži.

Opatrně jsme kráčeli temnou chodbou, dokud jsme nenarazili na výtahovou šachtu, o které předtím mluvil Viktor.
Nasoukat do ní naše dvě zraněné nebylo vůbec lehké.

,,Bože...štěstí nám fakt nepřeje. Musíme se nějak dostat skrz tenhle úsek, pak slezeme dolů na koleje...tam by měl být klid." Zamumlal tiše blonďák s očima přilepenýma na pomuchlané mapě.

,,Je to dlouhý úsek?" Optal se opatrně Jordan. Očividně si nechtěl lidského velitele znepřátelit. Ale to v jeho případě snad ani nešlo. Jordan byl totiž jediný z nás, který plnil své povinnosti na jedničku. Narozdíl ode mě...

,,Cristino, jdeš?" Zamručel Vik těsně u mého ucha a já se otřásla. Zase jsem se zamyslela a přestala vnímat. Malátně jsem kývla a přikrčená jsem postupovala dál napříč šachtou.

Pach pomalu mizel, což jsem s nadšením uvítala. Měla jsem pocit, že kdybych to dýchala byť jen o sekundu dýl, zabilo by mě to. Byla jsem nějak přecitlivělá.

Cesta úzkou šachtou se zdála být nekonečná. Bolela mě záda z neustálého hrbení a předklánění a moje nohy už také potřebovaly odpočinek. Alespoň chviličku.

,,Konečně...Tady opatrně, země je par metrů pod námi. Čekejte menší skok." Ozval se Viktorův hlas znovu a mě po zádech přejel mráz.

Poslušně jsem počkala dokud dolů neslezli dva muži z Vikova týmu. Poté jsme jim opatrně podali těla našich zraněných proximit. Nakonec jsme seskákali na zem i my s Jordanem.

,,Perfektní. Teď to chvíli potrvá, než je obě vylečím. Becce zacelím ránu, aby jí to nekrvácelo, ale Cate vyléčím jako první. Jako pravou proximitu ji potřebuješ víc." Pronesl pevně Jordan a sklonil se nad těly mých přítelkyň.

Chvíli jsem sledovala, jak jeho magie léčí zranění Cate, ale pak jsem odvrátila pohled. Pocit viny ve mě nepříjemně hlodal. Znaveně jsem se opřela o špinavou zeď a sklouzla po ní dolů. Únava si vybrala svojí daň.