Evoluce udělala další krok vpřed. Lidé už nejsou nejvyspělejší rasou na Zemi.
Mladá Cristina se toho všeho stává součástí a odjíždí na Ostrov - výcvikovou školu pana MacCartyho pro lidi jako ona. Mutanty. Jejím úkolem a vlastně i všech ostatních li...
Cate: Nevnímala jsem nic okolo, kromě šumění moře. Tina se od nás před chvílí odtrhla a šla si promluvit s tou novou holkou - Distance. S Hannah jsme tak osaměly, dokud nepřišel Jordan. Ti dva měli dost práci s tím prozkoumávat si ústní dutiny, než aby postřehli že jsem jim zmizela. Ale tak komu to vadilo. Seděla jsem spokojeně v písku a netížil mě fakt, že mé šaty budou asi totálně zničené. V levé ruce jsem držela červené lodičky a bosýma nohama jsem ryla ve vlhkém písku. Sice jsem nečekala, že dnešní večer bude probíhat takhle, ale byla jsem šťastná. Tina i Hannah se bavily, nikdo se nehádal a já měla volný přístup k baru. Usmála jsem se.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vítr si lehce pohrával s mými krátkými vlasy a já zavřela oči. Netěšila jsem se na budoucí dny. Opustíme Ostrov a všechno na co jsme si zvyklí, jen abychom bojovali za lidi, kteří nás nenávidí. Kvůli válce jsme nestihli jít ani jedinou cvičnou bojovou akci. V podstatě jsme nebyli zvyklí bojovat ve skupině. Jak si mohl být Maccarthy jistý, že to venku zvládneme?
,,Co se děje, že se nebavíš venku s ostatními?" ozvalo se najednou zamnou a já byla nucena otevřít oči. John.
,,Nech to plavat Johnie." Usmála jsem se, ale i slepý by poznal že to nebyl upřímný úsměv. John si povzdechl, ignoroval moji větu a sedl si do písku ke mně.
,,Máš starosti?"
,,Ano..." vydechla jsem a sledovala obrovský zářící měsíc, topící se v moři. Zlehka si natočil můj obličej k sobě.
,,Nemusíš se bát. Máš nejlepší možné složení týmu." Odpověděl a přejel mi palcem po líci.
,,O to nejde." Opáčila jsem a vysmekla se mu. Nechtěla jsem být v tak těsné blízkosti u jeho obličeje.
,,A tak o co?" Nenechal se odbýt a opět se ke mně přiblížil. Jeho horký dech mě hřál na tváři a já nevědomky přivřela oči. Usmál se a namotal si pramen mých vlasů na prst. Zdálo se mi to, nebo se nechoval jako John, kterého jsem znala?
,,Jen mám trochu strach, to je všechno." Povzdechla jsem si a on si mě přitáhl do náruče. Zlehka mi přejížděl prsty po zádech a já spokojeně zavrněla.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula.
Ahoj! Jak přežíváte pondělí? Taky máte chuť umřít jako já? 😪😃 Jinak doufám že se vám kapitola líbila. Love ya!❤
