ALFA

8.

Vylekaně jsem nadskočila, když jsem na svém rameni ucítila dotek. Musela jsem pravděpodobně usnout.

,,Budeme přistávat." Informoval mě Nikolai a já jen kývla. Mlčky jsem si zapnula pásy a vykoukla ven z okénka.

Pod námi se rozprostíralo tyrkysové moře a koutkem oka jsem zahlédla ostrov, na který jsme měli přistávat. Byl tak obrovský! Jak mohlo být vůbec možné, že nebyl zapsaný na mapě?

Letadlo se lehce zatřáslo a já okamžitě zaryla prsty do sedačky. Jak já nesnášela cestování letadlem.

,,Klid...to jsou jen turbulence." Konejšil mě Nikolai a já jen se zavřenýma očima zavrtěla hlavou, aby na mě nemluvil. Evidentně to nepochopil.
,,Neboj Cristino o nic nejde, za chvíli budeme na zemi." Dodal a položil svoji ruku na tu mojí, stejně jako předtím při vzletu.

Letadlo začalo po chvíli klesat a já nepřála nic jiného, než být konečně nohama pevně na zemi. Zmučeně jsem sledovala přibližující se pevninu z palubního okénka a očekávala lehký náraz. Zanedlouho se letadlo konečně dotklo země a začalo brzdit.

Úlevně jsem vydechla a otočila se na Nikolaie. Díval se z okénka a ignoroval mě, ale svoji ruku měl stále na té mé.

Pilot nám dal po pár minutách povolení k rozepnutí pásů a já okamžitě vyskočila na nohy. Sesbírala jsem všechny své drobnůstky a naházela je do malé šedé kabelky. Pak jsem urovnala polštáře na sedačkách a nahrnula se ke dveřím.

Nikolai mě jen pobaveně sledoval, ale následoval mě.

,,Připravená?" Optal se a já jen přikývla. Otevřel malá dvířka vedoucí ven z letadla, a do mě okamžitě udeřil horký poryv větru. Vzduch byl o dost suší a teplejší, než jsem byla zvyklá a já se trhaně nadechla.

Sešla jsem ze schůdků dolů s Nikolaiem v patách. Na runway jsem počkala, až sestoupí z letadla také a nechala se jím vést.

Přešli jsme po dlouhé betonové přistávací ploše k několika autům. Nikolai mi jen mlčky pokynul k jednomu z nich.

Za námi klusali dva stewardi s mými kufry a naložili je do kufru auta. Nikolai mi mezitím galantně otevřel dveře od místa spolujezdce a já nastoupila.

Auto příjemně vonělo novotou. Můj společník se po chvíli usadil vedle mě a nastartoval. Nasadil si sluneční brýle a po pár minutách jsme vyjeli z menšího letiště.

Cesta netrvala moc dlouho a já celou dobu uchváceně sledovala pláž a místní přírodu.

,,Jsme tady." Vyrušil mě Nikolai a já otočila hlavu. Měl pravdu. Stáli jsme před obrovským palácem, před kterým parkovalo několik aut.

,,Mám strach..." Vyklouzlo mi ze rtů a Nikolai se na mě zadíval.

,,Nemusíš." Zašeptal a vystoupil. Napodobila jsem ho a rozhlédla se ještě jednou kolem. Bylo to tak nádherné...připomínalo to tropický ráj.

Nikolai vzal oba mé kufry a vešli jsme spolu do toho obrovského domu.

,,Ach Nikolai...jsem rád že jste dorazili v pořádku."