ALFA

89.

Ztěžka jsem popadal dech. Před očima se mi dělaly mžitky a přišlo mi, že brzy dostanu do pravé ruky křeč. Přece jen...Nikolai nebyl nejlehčí a já ho nyní spíš nesl než podpíral. Mé tělo chtělo zpomalit, ale já mu to nemohl dovolit.

Slyšel jsem děsivé vrčení bestií za námi, a to mě pohánělo kupředu. Pomalu jsem se dobelhal i se svým velitelem na zádech k mostu a v mé mysli svitla malá naděje. Třeba se odtud ještě dostaneme.
Na malý okamžik jsem zpomalil a ohlédl se přes rameno. Mrtvých za námi pomalu ubývalo, což mě dost překvapilo. Neměli by nás pronásledovat, počkat až nám dojdou síly a pak nás dorazit? Nad jejich myšlenkovými pochody jsem teď ale nemohl přemýšlet.
Museli jsme okamžitě pryč. Aspoň k autu, které bylo kousek za mostem.

,,J-Johne...k-kde jsou všichni...?" Zasípal ztěžka můj velitel a já silně stiskl čelist. Bolest ze ztráty přátel ve mě zesílila. Lena, James i Doug...Netušil jsem vůbec jak mu to říct. Věděl jsem totiž, že si to bude dávat za vinu.

,,Klid Niku, jsi vážně zraněný. Musím tě dostat do auta." Rozhodl jsem se vypustit jeho dotaz a obejít ho vyhýbavou odpovědí.
On se jen bolestně zašklebil a já se ustaraně zadíval na jeho ránu na krku. Nevypadalo to dobře.

Zároveň jsem ale musel přidat do kroku, protože nebezpečné vrčení se nelítostně přibližovalo. Nik se pokusil opět trochu stát na vlastních nohách, což náš pohyb značně zrychlilo. Odvážil jsem se opět odhlédnout a zjistil jsem, že nás už sleduje pravděpodobně jen pět mrtváků. Oddechl jsem si. Ty bych možná při nejhorším mohl zvládnout...

Spěšně jsme s Nikolaiem přešli po mostě a zamířili si to nejrychlejší cestou k autu. Nepříjemný zápach sílil a já věděl že náskok, který jsme díky Dougovi získali, pomalu mizí. Pokusil jsem se zrychlit, ale vysílený Nikolai mi padl na hruď. Já to nečekal a pod náporem jeho silného těla jsem se zhroutil k zemi. Kurva. Nik mi ležel na hrudi a já se nemohl skoro vůbec hýbat. Krev mi ztuhla v žilách když jsem za hlavou zaslechl ono vrčení. Dohnali nás.

Začal jsem sebou házet jak šílený a částečně tak ze sebe omráčeného Nikolaie setřásl. Bleskově jsem vyskočil na nohy a čelil tak tváři v tvář pěti stvořením s černýma mrtvýma očima.
Hbitě jsem vytáhl z pouzder na zádech své meče a jejich útok přišel téměř okamžitě.

Jeden z nich na mě skočil. Zkřížil jsem před sebou čepele svých mečů a tím vykryl útok jednoho z nich. V zápětí na mě ale zaútočil druhý i třetí. Z hrdla se mi vydalo zaječení, když mě nějaký z nich sekl do nechráněného ramene. Vztekle jsem se rozmáchl a udeřil bestii do hlavy rukojetí meče takovou silou, že jsem cítil jak jeho lebka praská pod mojí rukou.

Stvoření zavřískalo a kleslo k zemi. Doufal jsem, že to umřelo. Moje nadšení ale nemělo dlouhého trvání. Ostatní bestie nenesly smrt svého druha příliš pozitivně. Začaly vztekle vrčet a jejich útoky nabraly na agresivitě.

Zatímco mě síly ubývalo jim jakoby narůstala. Každým výpadem se zdály silnější a silnější a já jejich útoky odrážel jen ztěžka. Bolest v rameni mě strašně otupovala.

Opět jsem vykřikl v bolestné agónii když mi jeden z nich znovu zaůtočil na roztrhané rameno. Klesl jsem na kolena a pomalu se smiřoval se smrtí. Prohráli jsme...

Zavřel jsem oči a očekával poslední ránu, která by mě zbavila života. Nic ale nepřicházelo. Odvážil jsem se oči znovu otevřít a viděl jsem nad hlavou rudý magický štít. Bleskově jsem svůj pohled nasměroval na Nikolaie, který z posledních sil vytvořil obranné kouzlo. Zachránil mě...

Štít odhodil nestvůry daleko od nás. Zavládlo hrobové ticho, které narušoval jen Nikův sípavý dech. Já se po chvíli vyškrábal zesláble na nohy a pomohl vstát i svému veliteli. Už na něm bylo vidět že se pohybuje s velkými obtížemi.

Podepřel jsem ho zdravým ramenem a rozešel se s ním směrem k autu.

Doufal jsem že vše už bude bez problémů.