Evoluce udělala další krok vpřed. Lidé už nejsou nejvyspělejší rasou na Zemi.
Mladá Cristina se toho všeho stává součástí a odjíždí na Ostrov - výcvikovou školu pana MacCartyho pro lidi jako ona. Mutanty. Jejím úkolem a vlastně i všech ostatních li...
,,Dobré ráno." Pozdravila jsem slušně a usmála se na něj.
,,Mhm." Zavrčel a promnul si oči. Pak kolem mě mlčky prošel do koupelny, jako bych byla vzduch. V duchu jsem se zasmála. Asi nebude moc ranní ptáče.
Usadila jsem se znovu na svoji oblíbenou sedačku u okénka a vzala si sluchátka. Podle mobilu jsem zjistila že jsme nad Afrikou. To mě docela potěšilo, protože pokud je ostrov pana MacCarthyho v tropickém pásmu, budeme mít pořád léto.
Po chvíli jsem ale začala být nervózní...naše cesta se chýlila ke konci a já budu za pár hodin na úplně novém místě mezi novými lidmi.
Nikdy jsem nepatřila mezi osoby, co měly změny v oblibě, spíš jsem je naopak nesnášela. A tohle byla sakra velká změna. Navíc jsem stále nevěděla jestli to brát pozitivně nebo ne... Mísily se ve mě protikladné pocity a teď převažovaly spíš ty negativní.
Co když to všechno bude zase stejné? Budou mě nesnášet ještě před tím, než mě poznají?
Na staré škole jsem s tím měla často problémy. Nezapadala jsem. Většina lidí mě nemohla vystát, ale nedokázali svůj postoj odůvodnit.
,,Cristino?" Zaslechla jsem tlumeně Nikolaiův hlas a pokusila se o úsměv.
,,Co se děje?" Optala jsem se a otočila se za ním. To jsem ale asi neměla dělat. Stál skoro nahý ve dveřích od koupelny a jediné co ho zakrývalo, byl malý bílý ručník. Na sucho jsem polkla.
,,Nic, jen jsem se ti chtěl omluvit. Nejsem po ránu moc příjemný." Zaculil se jako neviňátko a já zamrkala. Nechápavě jsem na něj zírala, protože mi nešlo do hlavy, jak mohl být někdo tak obrovský.
,,To je v pohodě, nic se nestalo." Odpověděla jsem, pravděpodobně po pár minutách a prudce se otočila zpět.
Z koupelny jsem slyšela jeho smích a na tváři se mi rozlil nespokojený výraz. Doufala jsem, že se co nejrychleji oblékne, ale evidentně ho bavilo přivádět mě do rozpaků. Vzal si z minibaru toast, který jsem mu tam nechala a posadil se vedle mě.
,,Díky za toast." Zavrněl a já se zamračila.
,,No...nemáš zač. Včera si mi udělal večeři tak jsem ti to chtěla oplatit." Odpověděla jsem suše.
,,Stejně jako tu deku?" Uculil se a já zase cítila jeho kolínskou tak blízko u sebe. Zamrkala jsem a otočila se k němu čelem.
,,Jo." Hlesla jsem a znovu propadla jeho safírovým očím.
On mě jen mlčky pozoroval s nečitelným výrazem. Ticho mezi námi narušovalo jen jeho tiché žvýkání.
,,Neměla bys mě provokovat." zamručel a vstal. Nechápavě jsem se na něj zadívala.
Já že provokovala jeho?? A kdo se tu sakra promenádoval polonahý?
Měla jsem chuť se s ním pohádat, ale nebylo by to moudré. Kousala jsem se do jazyka abych neřekla něco jedovatého a on jen tiše žvýkal svoje jídlo. Uraženě jsem si znovu nasadila sluchátka a zavřela oči. Neměla jsem na něj po tomhle náladu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
