ALFA

38.

Tina:
Byla už dávno noc. Měsíc lehce ozařoval útesy, na které jsem měla ze svého okna dokonalý výhled. Všechno dřímalo pod rouškou noci, jen já byla vzhůru.

Seděla jsem u stolu nad svými výpisky a celkem marně se pokoušela něco naučit. Lena se semnou vůbec nemazala, chvílemi mi přišlo že je na mě dokonce zasedlá. Zítra, teda vlastně už dneska vzhledem k tomu že je půl jedné ráno, bude probíhat zkoušení ze zdravovědy. Svaly a kosti. Jestli vám to přijde lehké tak mi řekněte, co je to diafýza?
Vlastně dobrá otázka, co je to diafýza Cristino? Nevíš? No tak to je za pět.

Promnula jsem si znavené oči a znovu se zasoutředila na text v sešitu.

,,Horní čelist, nebo-li maxilla. Má tvar podkovy, tvoří základ tvrdého patra. Uvnitř je dutina nosní, nebo-li sinus maxillaris..." přečetla jsem nahlas další větu. Ta mi aspoň tak nějak dávala smysl, ale i tak mi přišlo že můj mozek absolutně nevstřebává informace. Musela jsem jen doufat že Lena nebude taková mrcha jako většinou a nebude po mě chtít latinské názvy. Musím to přece zvládnout...

Po dalším půl hodinovém snažení jsem sešit zaklapla a zhasla lampičku na stole. Ocitla jsem se tak v naprosté tmě, ale byla jsem tak unavená že jsem se ani nebála. Zívla jsem a zašátrala rukou po stole, ve snaze najít mobil. Bingo!

Rozsvítila jsem displej abych viděla na cestu do postele a spokojeně zapadla do peřin. Nepokoušela jsem se ani převléknout do pyžama...únava mě zcela pohltila a já okamžité usnula.

*ráno*

Můj pokoj protl řev hlasitého budíku. Zakňučela jsem. To už byl čas vstávat? Přišlo mi jakobych spala necelou hodinu.I když to bylo víc jak šest. Pomalu jsem vstala z postele a rozhlédla se po pokoji.
Uklizeno tu teda rozhodně nemáš. Si čuně.
Zívla jsem a převlékla se. Vlasy jsem si zčesala do dvou copů a lehce se nalíčila. Zaměřila jsem na sebe zrak v zrcadle a neubránila jsem se pobavenému šklebu. Vypadala jsem příšerně. No a co. Třeba semnou bude Lena soucítit a nechá mě ty zkoušky udělat.

Probrodila jsem se rozházeným oblečením po zemi ke stolu a popadla potřebné sešity. Doufala jsem že Nikolai nebude mít v plánu také nějaké malé zkoušení. Do sešitu strategie jsem se nepodívala ani nepamatuju a ještě ke všemu jsem na jeho hodinách ráda dospávala probdělé noci, z čehož byl vážně patřičně nadšený.

Vyběhla jsem hladově z pokoje směr jídelna. Měla jsem hrozný hlad. Seběhla jsem schody do hlavní haly a vydala se chodbou do jídelny. Když jsem do ní konečně dorazila a nandala si na talíř porci hodnou medvěda, váhavě jsem se rozhlédla. Každý stolek byl obsazený.
Vážně se zrovna dneska museli všichni rozhodnout že chtějí sedět sólo?

,,Ty Saldana. Tady je volno." houkl po mě někdo a já se neochotně otočila. Oslovit mě samozřejmě nemohl nikdo jiný než Aaron. Jak já toho kluka nesnášela.

Mezi jeho záliby patřilo mě zesměšňovat a to nejlépe za každé situace. Což mimochodem nebyl tak těžký úkol.
Silně jsem si zkousla ret a odolala touze ho praštit. Znovu jsem se rozhlédla, ale když jsem zjistila že je jediný u kterého je místo, otupěle jsem kývla a usadila se naproti jemu.

,,Připravená na dnešní zkoušku?" zavrněl a v očích mu podivně zablesklo. Vážně toho kluka podezřívám že je démon. Démon a debil v jednom.

,,V rámci možností." zahučela jsem.

,,Ale víš že když ji neuděláš, tak tě nepustí do arény? A bez toho těžko povedeš svůj budoucí tým."

,,Nepovídej." odsekla jsem a tupě hleděla do svého talíře. Možná jsem si měla radši sednout někam do rohu, na zem.
Kam ty na ty nápady chodíš Cristino?

,,Budu ti držet palce no, byla by tě škoda." zašklebil se a já protočila oči v sloup. Neměla jsem na něj vůbec náladu. Chtěla jsem mu ještě něco "příjemného" odseknout, ale zrovna do jídelny vkročil Nikolai.
Ve tváři měl svůj obvyklý nic neříkající výraz a když jeho oči spočinuly na mě, zahlédla jsem v nich údiv.
Jasně, kdo by taky čekal že si s tím květákem Aaronem sedneš ke stolu.

Povzdechla jsem si a dojedla svoji snídani. Snad dnešek nebude tak příšerný.
Netrvalo dlouho a odbila devátá hodiny. Všichni Štíti s Nikolaiem v čele se odebrali do učebny. Usadila jsem se do své oslovské lavice úplně vepředu a otevřela sešit.

,,Milí studenti, ráno jsem obdržel rozkaz urychlit váš trénink. Musíte se v tomhle roce naučit látku i za druhý ročník. Určitě víte co se děje ve světe a tak je nutné, abyste měli aspoň základní výcvik a znalosti do případné války..."
Na sucho jsem polkla a přestala ho vnímat. Války?
A presně v té chvíli mi došlo že ve svém životě neovládám absolutně nic a nemám v žádné válce šanci. Nebyla jsem silná, nebyla jsem chytrá, nebyla jsem nic. Vždyť já přece nezvládnu vést nějakou skupinu! Jsem ráda že občas donutím k něčemu sebe, natož skupinu lidí...
Propadla jsem ještě většímu zmatku a ztratila naději, že v tomhle životě bude někdy něco v pořádku.
A to nebylo dobře.

Ahoj! Děkuju moc za přečtení téhle kapitoly, a celkově k úžasnému dosažení 1K přečtení! ❤🙈
Mrzí mě že jsem dlouho nic nevydala, proto je tahle kapitola o dost delší. Doufám že vás moc nevyděsil skok v předešlé kapitole, ale musela jsem ten děj trošku urychlit (jinak by to bylo nekonečný jak se znám😂). Od teď by se měla v příběhu konečně vyskytnou trochu akce, tak se těšte!
Love ya! ❤