Evoluce udělala další krok vpřed. Lidé už nejsou nejvyspělejší rasou na Zemi.
Mladá Cristina se toho všeho stává součástí a odjíždí na Ostrov - výcvikovou školu pana MacCartyho pro lidi jako ona. Mutanty. Jejím úkolem a vlastně i všech ostatních li...
Tina: Ztěží jsem zadržovala slzy a rychlým krokem mířila co nejdál od arény. Aaron mě opět zesměšnil, ale to by nebylo tak hrozné jako kdyby se k jeho nesmyslům nepřidal i Nikolai. Jo, byla jsem slabá. A nic mi nešlo. Ale přístupem který ke mě měli se to určitě nikdy nezlepší.
Utlumila jsem vzlyk a ucítila jsem v sobě hrozně velký vztek. Chtěla jsem křičet. Copak jsem si to vybrala? Chtěla jsem snad aby mě Aaron a Lena nenáviděli? Chtěla jsem snad být Štít a zároveň totální nemehlo? Nechtěla jsem nic z toho, ani žádný Ostrov a žádnou válku...
Rychle jsem procházela lesem a nevnímala nic okolo. Byla jsem uzavřená do sebe. A poslední dobou jsem to dělala hrozně často. Vztekle jsem kopla do kamene, který se zrovna vyskytl u mé nohy a ucítila malou úlevu. Byla jsem plná hněvu. Hněvu a smutku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bezmocně jsem se posadila na zem a zády se opřela o tenký strom. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do korun stromů. Ptáčci si šťastně prozpěvovali v korunách stromů, všude vládl klid. Konejšilo mě to. Po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí. Zaznamenala jsem že na mě jde únava...spala jsem dnes přece tak málo. Jen zavřu oči a pak se vrátím na školu...jen na minutku...
Nechápavě jsem zamžourala do silného světla. Chránila jsem si rukou oči a pokoušela se zaostřit na zdroj té záře. Za chvilinku pominula. Protřela jsem si oči a upřela pohled před sebe. Vyplašeně jsem ucouvla.
Stál předemnou obrovský medvěd. Pohodil hlavou a otevřel tlamu, ukázal mi tím své ukázkové tesáky. Chvíli mě jen sledoval, s tváří bez výrazu ale pak se pomalu rozešel ke mě. Couvala jsem před ním do té doby než jsem se zastavila o kmen stromu. Zrychleně jsem dýchala. Medvěd se přibližoval. Když už byl těsně u mě zavětřil, jakoby nasával můj pach. Pak se postavil na zadní a mě tvář zkameněla v němém výkřiku. Medvěd ze sebe vydal hrdelní zavrčení a dopadl předníma tlapama na kmen stromu, těsně vedle mé hlavy. Stál skoro jako člověk. Zavřela jsem oči a netušila co bude následovat. Na krku jsem ucítila horký dech. Ta vůně...
Najednou jsem na sobě přestala cítit huňatou srst, ale teplé lidské tělo.
Temně modré oči se upřely do mích a já zaječela. To nemohlo být možné...
,,Cristino! Cristino, prober se!" křičel někdo u mé hlavy a já vyděšeně vyskočila na nohy. Byl to Nikolai. To mě vyděsilo ještě víc. Začala jsem před ním couvat, stejně jako před tím ve snu. Až na to že teď vypadal jako člověk a ne jako chlupatá bestie.
,,Nepřibližuj se! Co jsi zač?" vyštěkla jsem a on se na mě nechápavě zadíval.
,,Cristino o čem to doprdele mluvíš!?" Zvýšil hlas. ,,Viděla jsem tě! Jsi m-medvěd!"
