ALFA

88.

John:
Zamlkle jsme přecházeli po mostu, který nás odděloval od města.
Od okamžiku, kdy nám armádní generál oznámil, že výprava ve které byla Cate s Tinou byla napadena, uplynulo několik málo minut. Prý ztratili veškeré spojení s Viktorem a nikdo neví co se stalo...ani jestli jsou stále naživu.

S podmračeným výrazem jsem se zadíval na Nikolaiova záda a nepřál si vidět jeho výraz. Musel být hrozně naštvaný. Bral tohle jako chybu lidí, což naše "přátelské" vztahy s vojáky vážně posílilo. V hlavě se mi honilo miliony myšlenek a já se cítil jako po nezdařené párty. Chtěl jsem vypadat hrdě a klidně, ale uvnitř mě to neuvěřitelně zasáhlo. Nenáviděl jsem bezmoc.

Byla Cate vůbec v pořádku?

V duchu jsem se proklínal za tyhle myšlenky. Obíraly mě o klid a zanášely do mě starosti. Musím se uklidnit. Kráčel jsem za Nikolaiem a projížděl očima okolí. Vše se zdálo tak...mrtvé. Ani ptáci nezpívali. Jediný zvuk, který nás doprovázel byl skučící vítr.

Přešli jsme po napůl rozpadlém mostě až do lidského města. Vykulil jsem oči v údivu. Pamatoval jsem si jejich města, plná slávy a zářivého svitu. Nyní to tu ale vypadalo jako po tsunami...všude samé trosky.
Můj zrak zabloudil směrem k rozpadlému krámku, dříve asi s pečivem. Nepatrný pohyb, který mě ale zaujal však okamžitě zmizel. Přimhouřil jsem oči a mrkl na Nika. I on to evidentně zaznamenal. Kývl na lidského velitele a naše výprava se zastavila.

Nebyli jsme vůbec ve výhodné poloze. Stáli jsme ve středu obrovské křižovatky, v podstatě absolutně na ráně. Útok mohl přijít z jakékoliv strany, ne-li ze všech najednou.
Na tichý pokyn Nikolaie jsem se postavil za něj, do bojového postavení a vytáhl z pouzder na zádech dva své zahnuté meče. A přesně v tu chvíli jsem to zahlédl znovu. Byl to pouhý okamžik, ale i tak mi přejel mráz po zádech.
Ta věc, nás stoprocentně sledovala. Což se ale vylučovalo s tím co nám o nich řekl velitel lidské čety. A to mohlo znamenat, že ty bytosti uměly přemýšlet.

Pootočil jsem hlavu, protože mé citlivé smysly zaznamenaly další pohyb. Blížilo se to. Ačkoliv jsem nechtěl, nervozita mě začala pohlcovat. Jak máme útočit na nepřítele, když ho ani nevidíme? Pevně jsem v dlaních sevřel své černé meče a pohledem přímo skenoval okolí.

Přišlo to jako rána z nebes.

Do nosu mě udeřil odporný pach zkaženého masa. Začaly mi slzet oči. A přesně v tu chvíli přišel útok. Naskákali na nás z rozpadlých budov a srazili většinu slabších lidí k zemi.
Nikdo nečekal útok. Nikdo nebyl připravený...
Uši mi protlo zuřivé vrčení a já bez dechu sledoval bestie, cupující ječící vojáky. Vypadali jako zvířata...

Jeden se po mě ohnal, čímž mě vyrušil z transu a já se bleskově přikrčil. Mrtvý mi proletěl nad hlavou a se zaduněním přistál na všech čtyřech. Vycenil zuby a znovu skočil.
Chtěl jsem se opět uhnout, ale zabránilo mi v tom Nikovo mohutné tělo. Přiskočil přede mě a odrazil tu bestii jako hadrovou panenku svým štítem. Mrtvý zaječel a znovu se postavil na nohy. My s Nikem se mezitím stáhli k sobě. Doug s Jamesem nám kryli záda a Lena se krčila mezi námi.

Spěšně jsem se rozhlédl kolem, abych zjistil kolik lidských vojáků přežilo ale to zjištění mnou tvrdě smýklo. Všichni vojáci leželi na zemi v krvavé kaluži. Vytřeštil jsem oči. Jak je mohli kurva tak rychle zabít?

Sledoval jsem Nika, který zápasil s trojící oblud vepředu a okamžitě mu šel pomoci. Bestie však oplývaly obrovskou výdrží a hbitostí a nám se dařilo pouze jejich útoky odrážet.

,,Niku!" zaječel za námi Doug a jmenovaný se otočil. Já mezitím probodl tělo jednoho mrtvého a nechal ho dopadnout na zem. Pak jsem se odvážil otočit taky. Mrtví si museli všimnout, že jsme s Nikem hlavní útočníci a tak zaútočili zezadu. Na Lenu a Jamese.

,,Sakra Dougu-..." křikl Nik ale jeho poslední věta se ztratila v bolestném zavytí, které ze sebe vydal když mu na zádech přistál jeden z mrtvých. Okamžitě jsem se k němu s hrůzou přihnal a bodl bestii zezadu do krku. Ta se s chrčením svezla na zem, kde jsem jí probodl srdce.

,,Niku!!" zakřičel jsem na svého velitele, který se snažil zastavit krvácení z obrovské rány na krku pomocí prstů.

Krev. Bolest. Strach. Naše skupina byla příliš daleko od sebe...

Jako ve zpomaleném filmu jsem sledoval jak Lena zvedá své paže, ve snaze vyléčit Nikolaiovo zranění. Ze strany na ní zaútočil mrtvý. A pak další...a další. Ne! S křikem jsme se k ní pokusili dostat, ale nešlo to. Bylo jich strašně hodně. S hrůzou v očích jsem sledoval jak z naší Léčitelky vyprchává život. Měl jsem chuť si vyrvat všechny vlasy.

Po zabití Leny opět zaútočili na nás. Naše distance byla příliš blízko a tak schytala útok jako první. Neměl šanci. Stejně jako Lena. Zacpal jsem si uši když jsem slyšel řev Jamese.

Tohle byl konec.

Mrtví postupovali blíž a blíž k nám a my s Dougem se marně snažili chránit našeho zraněného Štíta. Byli jsme jen dvě proximity. Neměli jsme nejmenší šanci.

,,Vezmi Nikolaie a utečte!" křikl na mě a já razantně zavrtěl hlavou.

,,Ne! Nemůžeme tě tu nechat!"

,,Johne...nic jiného nám nezbývá. Nevyhrajeme. Zachraňte se aspoň vy dva!" štěkl výhružně a vystrčil mě dál od sebe. Věnoval jsem mu pohled plný bolesti a pak se raději odvrátil. Pokusil jsem se podepřít Nika a vydal se co nejrychleji, jak nám jeho zranění dovolovalo na ústup.

V mysli mi běhaly šílené myšlenky. Strach mě ovládl. Opravdu byli všichni mrtví? Není to jen sen?!
Chtěl jsem se zastavit a začít řvát a zničit vše okolo. Zodpovědnost za Nikolaie mi to ale nedovolovala.

Musel jsem nás dostat do bezpečí...Prostě musel.

Děkuju za 9.4K přečtení! ❤