ALFA

117.

,,Johne! Hannah! Našli jsme Jordana a Cate!!"

Zaslechli jsme s Hannah tlumený hlas Autumn. Bleskově jsem se na ní zadíval a spatřil v jejích očích stejné emoce, které jsem momentálně cítil i já. Štěstí, ale zároveň i...strach.

,,Běž...Počkám tu s Nikem dokud se neprobudí." Řekl jsem tiše a věnoval ji naléhavý pohled.

,,Seš si jistý?...Nechci tě tu nechat samotného." Odpověděla a jemně se usmála.

,,Jsi Léčitel a potřebují tě. Běž." Poručil jsem jí a naznačil kývnutím hlavy, aby se vydala na cestu. Výtahová šachta byla bezpečná a zbytek naší skupiny byl jen kousek od nás. Nemohlo se nic stát. Blonďatá dívka se jen zamračila, ale mlčky splnila můj rozkaz.

Po chvíli zmizela v temné šachtě a já se svým velitelem osaměl. V duchu jsem přitom sváděl obrovský vnitřní boj. Jedna moje část chtěla jít za Cate, ale ta druhá tu nemohla nechat Nika samotného, navíc v bezvědomí.
Tiše jsem proklínal Dereka, kvůli kterému tahle situace vůbec nastala.

Projel jsem si rukou plavé vlasy. Několik dní čekám na tenhle okamžik, a když konečně nastane, musím dřepět u omráčeného Nikolaie. Ano...asi jsem byl lehce frustrovaný. Co když je třeba Cate vážně zraněná?

Zbystřil jsem, když jsem zaznamenal u černovlasého velitele nepatrný pohyb.

,,Niku?" Oslovil jsem ho pomalu a snažil se na něm najít další známky pohybu. Chvíli se nic nedělo, ale po pár okamžicích, které se zdály být věčností, konečně otevřel oči. Vypadal zmateně.

,,Johne?...Bože...moje hlava..." zasípal bolestně a já se škodolibě uchechtl.

,,Nemáš vyjíždět po členech naší skupiny." Odvětil jsem kousavě a on se zamračil.

,,Koledoval si." Zamručel vztekle a vyškrábal se na nohy.
,,Kde vůbec jsou?" Dodal a opřel se znaveně o betonovou stěnu.

,,Prošli tou šachtou a našli Cate s Jordanem." Odpověděl jsem tiše. Přesně jsem věděl, co bude následovat.

,,A Cristina? Kde je?" Nezklamal.

,,Netuším...čekal jsem tu s tebou celou dobu. Až se dostaneme k ostatním, zeptáme se...budou vědět." Pokusil jsem se ho trochu uklidnit a díkybohu se mi to podařilo. Pravděpodobně byl stále ještě trochu pod vlivem té omamné látky, a tak nebyl moc agresivní.

Mlčky si posbíral svůj štít a meč ze země a zamířil k černé výtahové šachtě. Já ho samozřejmě následoval.

,,Slyšíš je?" Vyklouzlo ze mě tiše a on se zastavil. Pak se na mě obrátil. V takové tmě jsem matně rozeznával pouze obrys jeho těla. Jen jeho oko svítilo ledově modrou barvou.

,,Ano." Odpověděl s klidným obličejem. Takhle mě asi děsil ještě víc, než když zuřil.

,,Je...je Cate v pořádku?" Nad mojí otázkou se pouze uchechtl a pokračoval beze slova dál v cestě.

Nespokojeně jsem zavrtěl hlavou a následoval ho. Vůbec jsem nevěděl, jak jeho pitomé škleby brát. Byla v pořádku, nebo ne? Co je tak těžké na tom mi odpovědět?

Celou cestu jsme strávili v tichosti. Neměl jsem náladu se s ním bavit, a pravděpodobně to bylo oboustranné. Když se před námi zrýsovalo tlumené světlo, bez váhání jsem seskočil z výtahové šachty na zem. Rozhlédl jsem se.

Všude bylo ticho.

Ani stopa po někom z naší skupiny. Zmateně jsem se otočil na Nika. I on měl ve tváři nechápavý výraz. Ještě před chvílí na nás někdo volal. Nemohli tak rychle zmizet.