ALFA

102.

Hannah:
Už uběhl zhruba den od toho, kdy mě Derek zachránil z výzkumné laboratoře ve škole. Dostala jsem se do bezpečí jen s lehkým zraněním. Bohužel spousta z nás takové štěstí neměla. Přišli jsme o spoustu mutantů...především o omegy. I v mém týmu jsme oplakali ztrátu...Štít přišel o pravou proximitu. Zbyli jsme tedy, už jen čtyři.
Zatím se nám nepodařilo zjistit, kdo za tím stál. A máme tu všichni starost o MacCarthyho, protože se nám nepodařilo ho najít.

Doufala jsem, že je v pořádku.

Několik desítek studentů, a to včetně mě a mého týmu, uteklo. Skryli jsme se hluboko v lese, který obklopoval celý areál školy a čekali. Na cokoliv. Nejdřív jsme se hlavně museli dostat z Ostrova a pak za ostatními. Ovšem, byli vůbec ještě naživu? Celý den, který jsme strávili schovaní v lese, jsem myslela na to, co se stalo. Někdo nás musel zradit. Ale kdo? Kdo by chtěl dělat výzkum na Léčitelích? V hlavě mi neustále zněla věta, kterou vyslovil onen neznámý, co mě uvěznil.

'....Každý Léčitel je jiný. Umí svojí energii...magii vložit do jiné bytosti a vyléčit jí tak. A i přes veškerou mojí snahu, mé subjekty tuto schopnost postrádají...'

Musel tím myslet nemrtvé v USA, se kterými se potýkal Jordan. Ale...co dělal tady? Co dělal na Ostrově? A jak se vůbec mohl dostat takhle blízko ke studentům?

Ze všech těch myšlenek už mě rozbolela hlava, ale na nic jsem stejně nepřišla. To, kdo nás zradil, bylo stále velkou neznámou.

,,Hannah, hledal jsem tě. Jsi v pořádku? Sedíš tu celý den." Ozval se za mými zády starostlivý hlas Dereka a já se musela v duchu usmát. Každý Štít byl takový.

,,Jen jsem přemýšlela..." vydechla jsem a projela jsem si rukou blonďaté vlasy. Derek se usadil vedle mě, ale můj pohled byl stále upřený do dálky na nekončící moře. Dobře se mi tu přemýšlelo. Měla jsem odjakživa ráda vysoké útesy a nádherný výhled na moře, který poskytovaly.

,,Já vím...dějí se teď divné věci. Jsem rád, že jsme tebe a ostatní stihli dostat pryč. Ale bude to teď těžké. Jsme odříznutí od veškeré civilizace, lapení v pasti. Musíme vymyslet nějaké řešení, nebo plán jak se odsud dostat." Pronesl jemně můj Štít a jeho oči se setkaly s mými. Slabě jsem se usmála.

,,Odsud se nemáme jak dostat. Jediná cesta je letadlem přes oceán a pochybuju, že někdo umí pilotovat." Odpověděla jsem tiše a přitom neuhýbala před jeho očima. Něco v nich mě uklidňovalo. Konejšily mě, že vše bude zase v pořádku a já se setkám opět se svými přáteli...a Jordanem.

,,Máš pravdu. Ale co se týče mě, raději zemřu v letadle, které řídí někdo z nás, než tady, chycený v pasti jako lovná zvěř." Řekl pevně ledovým hlasem, až mi přejel mráz po zádech. Sklopila jsem pohled a kousla se do rtu.

,,Souhlasím."

Děkuju za víc jak 16K přečtení!!❤ A zároveň se chci omluvit, že jsem teď dva dny nic nepřidala...jsem úplně bez nálady.
Jinak doufám že se vám kapitola líbila a snad brzy přibyde další.
Love ya! 😙