ALFA

79.

Tiše jsem stála před obytnou budovou, která nám momentálně měla posloužit jako domov. Sněžilo. Nebe bylo ebenově černé a nezářila na něm jediná hvězdička. Stromy v okolí byly bez listí, stejně jako keře. Tráva byla všude uválená a nebo vůbec nerostla. Skoro jakoby smrt číhala na každém rohu až někdo z nás udělá chybu, a ona se ho bude moct zmocnit.

Vál ledový vítr, který se mi zahlodával do těla každou minutou hlouběji. Ale já to nevnímala. V hlavě se mi stále přehrával rozhovor s Danielem.
Přesně jak jsme očekávali, lidé o celé této zvláštní "nemoci" neměli moc informací. Jediné co věděli byla teorie o vzniku těhle...bytostí.

Lidští vědci, kteří byli uchváceni naší mutací vybrali dvanáct subjektů na své testování. Tahle dvanáctka se skládala ze silných zdravých mužů. Během jednoho měsíce jim postupně měnili DNA. Vše se zdálo v pořádku. Subjekty se měnily přesně tak jak měly.
Dokud jeden z nich nenapadl ošetřujícího lékaře. Od toho dne u nich byla zaznamenána vysoká agresivita vůči okolí. Veškerý styk s nimi se proměnil doslova v boj o život.

Vláda po tomhle zjištění zakázala dál pokračovat v pokusech na lidech. Jenže když mělo dojít k likvidaci subjektů, utekli. A tak to celé začalo. Skoro jako by těch dvanáct 'mužů' přineslo smrt do všech měst skrz které utíkali. Nakažení lidé ztratili lidství a často začali propadávat kanibalismu. Tak se ta "nemoc" vlastně šíří. Kousancem nebo škrábancem od nakaženého. Je to skoro jako v béčkovém hororu se zombie. A nejhorší je že neexistuje lék...

Vojáci nás varovali, abychom se před nakaženými chránili. I když to, jak jejich kousnutí působí na mutanty zatím nebylo zjištěné. V duchu jsem se otřásla nad představou že by mi měl někdo ukousnout kus ruky...

Vážně pochybuju že to zvládnu.

,,Cristino? Cristino...co tu děláš? Je půlnoc, měla bys už spát. Takhle akorát nastydneš." přerušil tok mých myšlenek hluboký mužský hlas. Nikolai. Zanedlouho jsem na zádech ucítila teplý dotek jeho paží. Objal mě.

,,Nějak nemůžu spát." povzdychla jsem si a stále se bez hnutí dívala před sebe. Nikolaiovo objetí zesílilo.

,,Nemusíš se bát. Pojď si lehnout." zavrněl mi do vlasů a jemně mě líbl na ucho. Na tváři se mi vykouzlil jemný úsměv a po chvíli jsem lehce přikývla.
Znovu zafoukal vítr a já přivřela oči. Musela jsem tu stát opravdu dlouho. Nevědomky jsem se otřásla chladem a Nikolai přese mě přehodil svojí mikinu. Ucítila jsem jeho kořeněnou těžkou vůni a najednou jsem se cítila v bezpečí. Ani jsem si neuvědomovala jak moc mě jeho přítomnost, a vlastně on sám uklidňoval.

Mlčky jsme došli až před dveře mého pokoje, ale já se neměla k tomu je otevřít. Nechtěla jsem od něj odejít. Otočila jsem se k němu, tak abych mohla sledovat jeho tvář, nyní porostlou několikadenním strništěm. Ztratila jsem řeč. Moje tělo přímo zoufale potřebovalo jeho konejšivé doteky a uklidňující slova a já byla tak zmatená, že jsem nedokázala ani otevřít pusu.

,,Mám zůstat?" prolomil to tíživé ticho mezi námi a já sklopila pohled. Vyslovení mého skrytého přání způsobilo zrudnutí mých tváří. Cítila jsem se jak rajče těsně před sklizní.

,,Ano...prosím. Zůstaň." špitla jsem s pohledem stále přikovaným na zem.
Ucítila jsem na své bradě lehoučký dotek. Pozvedl můj obličej tak aby mi viděl do očí a já se opět začervenala.

,,Ani nevíš jak si sladká když se stydíš." zasmál se a palcem mi přejel po spodním rtu. Opět jsme sklopila oči a odpovědí na tohle gesto, mi bylo jen jeho uchechtnutí.

Jemně mě vtáhl do útrob skromně zařízeného pokoje. Okamžitě jsem se k němu otočila zády a svlékla ze sebe tričko a džíny. Pak jsem přes sebe znovu přehodila jeho mikinu a skočila rychle do postele. Styděla jsem se. Nikolai mě nenechal dlouho čekat. Zanedlouho se matrace vedle mě zhoupla a já ucítila teplo jeho těla. Bezmyšlenkovitě jsem se přitulila k jeho teplé hrudi a opět si užívala ten úžasný pocit bezpečí.

,,Dobrou noc." zašeptal mi do vlasů a přitiskl mě k sobě pevněji.

Enjoy!❤