ALFA

3.

Ještě chvíli jsme si povídali, a já se z něj snažila vypáčit nějaké informace, ale bohužel byly všechny mé pokusy zmařeny.

Nikolai po asi půl hodině letu odešel na toalety a já zadumaně seděla na své sedačce a přemýšlela nad tím vším co mi řekl. Byla jsem vlastně dost nervózní. Jednak jsem na sobě nikdy nezpozorovala nějaké "nadpřirozené" síly, a navíc jsem ani netušila kam mě zařadí. Tajně jsem sice doufala že mě bude vyučovat Nikolai, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli bych chtěla být Štít.

Nikdy jsem nebyla moc vůdčí typ, vždycky jsem se stranila společnosti a neupozorňovala na sebe. Možná by bylo lepší být Bojovník...anebo Léčitel? Pomáhat ostatním?

,,Nad čím tak přemýšlíš?" Vyrušil mě z mých myšlenek znovu Nikolaiův hlas. Upřela jsem na něj lehce popuzený pohled a pohodila s tmavě hnědými vlasy.

,,Nad tím kam mě zařadí."

,,Tím si přece nemusíš lámat hlavu, dozvíš se to po testech." Usmál se a usadil se vedle mě.

,,Jaké jsou to vůbec testy?" Zeptala jsem se a opět se snažila něco dozvědět. V mém hlase byla slyšet stopa po nervozitě.

,,Neboj se, o žádné vědomostní testy nejde. Víceméně jde o psychologický test. Promítnou ti do mozku nějakou iluzi, a dle tvého chování rozhodnou." Řekl moudře a upřel na mě své temné safírové oči.

,,Vážně není čeho se bát." Dodal konejšivě, ale když jsem stále mlčela a na tváři se mu objevil milý úsměv. Zabloudila jsem očima na jeho osvalená ramena a ruce, plné drobných jizev a tetování. Po těle mi znovu přeběhl mráz a já stydlivě vzhlédla. Naskytl se mi tak pohled na jeho zvláštní oči.

,,Nebojím se." Vydralo se mi ze rtů a on mě mlčky stále hypnotizoval pohledem.

,,To je dobře." Odvětil a přerušil náš oční kontakt. Můj pohled tak padl na konečky mých prstů, a pokusila jsem se ovládnout své rychle bijící srdce. Byla jsem z jeho přítomnosti trochu nesvá a neměla jsem nejmenší ponětí proč. Vyzařovala z něj velká síla, a mě bylo jasné že muž jako on dokáže hodně ublížit.

Začalo se pomalu smrákat a já se donutila přestat myslet na Nikolaie a vyhlédla jsem z okénka. Mraky se nádherně barvily do růžových a rudých barev díky západu slunce. Fascinovaně jsem sledovala scenerii před sebou, unesená její krásou, dokud jsem na sobě znovu neucítila jeho pohled. Neodvažovala jsem se na něj ale podívat také.

,,Nádhera, že?" Zaslechla jsem až nezdravě blízko u svého ucha. Přimhouřila jsem oči kvůli sluneční záři a otočila svoji tvář k té jeho.

,,Ano..." Odpověděla jsem a on se zase jen usmál svým dokonalým úsměvem.

,,Kdyby se ti chtělo spát přinesu ti deku, jen si řekni."

,,Ne, zatím budu vzhůru. Ale děkuju."

,,A nemáš hlad? Kdyby cokoliv..."

,,Jen si řeknu, já vím já vím." Skočila jsem mu do řeči a on se zasmál.